Zelenci
Pomalé ráno u jezera Jasna nás nakoplo a už se nemůžeme dočkat toho, jaká překvapení si pro nás Slovinsko nachystalo pro dnešní den. Nejprve vyrážíme k tyrkysově modrému jezeru Zelenci, které se nachází zhruba deset minut cesty autem. Překvapuje mě, že je jezero poměrně blízko silnici a tak je dostupné velkému množství lidí. Skupinky turistů se prochází po dřevěné lávce tam a zpátky a já mám z toho smíšené pocity. Snad jen na chvilku se jako zázrakem všichni vydali zpátky k autu a tak máme ještě společně s jedním párem jezero aspoň na chvilku pro sebe. Navzájem se vyfotíme, prohodíme pár přátelských vět a pak se vydáváme dál. Na cestách máme raději objevování méně známých míst, která nejsou tak lehce dostupná jako jezero Zelenci a tak bych pro příští návštěvu zvolila spíš brzké ranní nebo pozdější večerní hodiny, kdy tu neprochází desítky turistů.
Planica, Kranjska Gora – Dolina svetovnih prvenstev
Po cestě zastavujeme u skokanských můstků Planica, kde zrovna několik mladých slečen skáče na lyžích na umělé zelené ploše. Je zajímavé vidět to na vlastní oči. Atmosféra při závodech tady musí být neuvěřitelná.
Bovec
Naším dnešním plánem je projet údolím Bovec až do Soče. V některých článcích je tahle trasa uváděná jako ta, kterou by nikdo neměl minout a my musíme souhlasit. Okolí je krásné a každou chvíli se před námi otevírá nový pohled na hory. Silnice jsou téměř prázdné a tak jedeme mírným tempem a kocháme se úžasnou přírodou. Slovinsko je jako zelené království, snad nikde jsem neviděla na horách tolik zeleně.
Slap Boka
Cestou zastavujeme u vodopádu Boka, kde máme v plánu protáhnout si nohy malou procházkou. Příroda ve Slovinsku je doopravdy kouzelná a tak se po chvíli ocitáme na jednom ze skalních výběžků, ze kterého je na vodopád Boka krásně vidět. Sluníčko zatím statečně svítí, ale nebude to trvat dlouho a schová se za horizontem. Nějakou dobu se kocháme výhledem na vodopád a barevnou duhu, kterou v něm kreslí sluneční paprsky a potom se po kamenité cestě vracíme zpátky k autu. Chtěli bychom se ještě vykoupat v křišťálové tůňce, do které proudí slabý pramínek vody přímo z vodopádu.
Lidé, kteří kolem tůňky postávají a v řece si jen máchají nohy nás nejspíš mají za totální blázny, ale my jsme odhodlaní do mrazivě ledové vody vlézt. Tohle je nejspíš naše jediná možnost se dneska vykoupat. Rozhodneme se překonat tisíce jehliček, které se zabodávají do kůže a alespoň trochu se opláchnout a umýt. Voda je dokonale průzračná a má krásně tyrkysovou barvu. Sluníčko se zatím neschovalo a tak se uklidňuju myšlenkou, že se v jeho paprscích hned zase ohřejeme.
Velká korita Soče
Spaní v autě je neuvěřitelné dobrodružství. V břiše mám motýlky z toho, kde strávíme dnešní noc. Během jediného dne jsme toho viděli tolik, že mám pocit jakoby dnešek měl snad jednou tolik hodin. Velká korita Soče by podle mě ve Slovinsku neměl vynechat nikdo. Jejich pramen kopíruje silnice a tak můžete kdykoliv zastavit. Voda v korytech je dokonale čistá. Cestou jsme viděli několik odvážlivců, kteří si našli ve skalnatých korytech místo ke koupání a do vody skákali z útesů.
Vrsič (1737 m.n.m.)
Za šera přijíždíme k nejvyššímu horskému průsmyku Slovinska a pozorujeme okolní hory v záplavě červánků. Pomalu se poohlížíme po ideálním místě na přespání. Nakonec se rozhodneme přespat na vrcholku průsmyku a ráno si přivstat na východ slunce. Ve večerních hodinách tudy prochází postarší paní, která upozorňuje mladý pár vedle nás, že tudy v noci projíždí policejní auta a kontrolují, zda tu někdo nepřespává. My jsme v autě celkem nenápadní a tak se nenecháváme odradit a pomalu se ukládáme ke spánku. Doufám, že noc bude klidná a nikdo nás na tomhle pohádkovém místě nevyruší.
Spaní v autě na tomhle místě se nakonec ukázalo jako ten nejlepší nápad. Okolo 6:30 ráno nás probouzí světlo a tak se pomalu vysouváme ze spacáků a jdeme se připravit se na nový den. Byli jsme jedni z mála lidí, kdo si takhle přivstal a tak jsme měli cestu skoro pro sebe. Po chvilce jsme se po šotolinové cestě dostali až na vrchol Vršič. S úžasem jsme pozorovali jak se ostré paprsky slunce probíjí skrz mohutná skaliska a mě po dlouhé době něco naprosto vyrazilo dech. Ovládl mě pocit nekonečné vděčnosti za to, jakým stylem cestujeme a jak krásnou přírodu kolem sebe máme. Byla to naprosto dokonalá chvíle a celé to představení bylo jen pro nás. Slovinsko jsem si díky tomuhle momentu ještě víc zamilovala.
Několik desítek minut jsme seděli na zářivě zelené trávě a pozorovali vycházející sluníčko a já si uvědomila, že si tenhle moment a pocit chci už navždycky zapamatovat. Při cestě dolů jsme byli překvapení množstvím lidí, kteří na Vršič vyrazili a bylo nám jasné, že kdybychom sem teď přijeli, tak se nám nepodaří zaparkovat a už vůbec bychom si neužili tu krásnou podívanou jen ve dvou. Pokud se chystáte, nezapomeňte si přivstat. Věřte mi, že to bude stát za to.
První část zápisků najdeš tady: Zápisky ze Slovinska I.
