24. května 2018
Nikdy nezapomenu jak mi srdce poskočilo, když jsem na displeji mobilu viděla několik zmeškaných volání a zpráv. “Taťka nejspíš dnes nebo zítra zemře” ozvalo se na druhé straně sluchátka a ve mě se najednou míchalo tisíc pocitů. Pomalu jsem se sesunula k zemi a se slzama v očích si sama v sobě přehrála včerejší rozhovor s ním. To jak jsem mu tiskla ruku na nemocničním lůžku a řekla mu, že ho mám ráda. Jeho úsměv a “Taky tě mám rád”, na které musel sbírat spoustu síly. Naše semknuté ruce a loučení delší než obvykle. Ten vnitřní pocit, že nemám chodit pryč. Nikdy jsem si neuměla představit, že tohle bude naše naposledy. Že vůbec někdy bude naše naposledy. A tak mezitím, co jsem v slzách čekala až mě vyzvedne Tom, abychom mohli jet možná naposledy za taťkou, stále jsem si v hlavě sama pro sebe říkala, že to co jsem před chvíli slyšela nemůže být pravda.
Slzy se mi dál kutálely po tvářích a já si vzpomněla, jak moc pyšná jsem byla loni, když se taťka znova postavil na nohy, naučil se chodit s protézou a posílil znova všechny svaly, které v důsledku několika měsíců na nemocničním lůžku ochably. Měla jsem v živé paměti měsíce, kdy jsem se bála o jeho život a pokaždé nadskočila kdykoliv mi zazvonil telefon. Vybavila jsem si všechny příběhy, které vyprávěl o tom, co se s ním dělo, když byl v umělém spánku po amputaci nohy a celkové sepsi, v důsledku které mu selhávaly některé orgány. Když se probudil, povídal nám o tom, jak se mu celý jeho život před očima přehrával jako sen a měl pocit, že ho někdo chce dostat. Tvrdil, že do něj někdo v tom snu pouštěl elektrický proud a přejížděl ho autem a on se jim pořád jen smál. Nevím jak je tělo a mysl připravená na to vzbudit v člověku vnitřní sílu, když je nejhůř. Ve chvíli, kdy selhává organismus se ale podle mě projeví jestli člověk chce bojovat. A můj taťka bojovat chtěl, to jsem věděla už dávno. Nikdy bych ale neřekla kolik síly a odhodlání v sobě doopravdy má. Na druhou stranu vím, že naše psychická pohoda ovlivňuje celkový zdravotní stav mnohem víc, než si kdy umíme připustit a některé šrámy na srdci zkrátka nejdou zahojit. Mám pocit, že taťka celý svůj život věnoval nám a to i na úkor vlastního štěstí. Vždycky jsem věděla, že táta je někdo, kdo by nás nikdy nenechal na holičkách. Naše skála.
Nedávalo mi smysl, že bych se s ním po tom všem, co se ze všeho dostal měla dnes rozloučit. A tak jsem si mezi slzami přemítala včerejší odpoledne a v jednu chvíli si uvědomila, že pokud je opravdu dneska ten den, kdy ho ztratím, přeju si abych tam byla s ním a mohla ho na poslední cestu vyprovodit. Nedokážu říct, kde se ve mě v tu chvíli vzala taková síla, ale poprvé za celou dobu jsem si dokázala připustit, že je opravdu možné, že taťka dnes zemře. Seděla jsem na zemi, desítky kilometrů daleko od nemocnice, kde můj taťka právě umíral a nemohla dělat nic. Věděla jsem, že zabere nejméně třicet minut, než mě vyzvedne Tom a několik dalších minut, než se dostaneme do nemocnice a tak jsem zavřela oči a snažila se oklepat z toho šoku.
Nevím jak mě to napadlo, ale začala jsem v duchu s taťkou mluvit. Řekla jsem mu všechny svoje pocity. V duchu jsem mu řekla, jak moc bych si přála, abychom to spolu zase zvládli a že je nesmysl, aby teď odešel. Ne po tom všem co dokázal. Pak jsem se zastavila, nadechla se a řekla “Jestli je to ale opravdu tak špatný, že už se to nedá zvládnout, počkej na mě. Chci být u tebe.” Cestu do nemocnice mám v mlze. Vím, že jsem hrozně moc chtěla být u taťky, ale zároveň jsem měla strach, že přijedeme a bude už pozdě. Věděla jsem, že mě čekají nejtěžší chvíle v životě a netušila jsem, jestli jsem na ně připravená.
Vidět
Přestože jsem tušila, že doktoři taťkovi už nemůžou pomoct, přišlo mi nefér, že se o to nikdo z nich ani nepokouší. Věděla jsem, že jeho srdce už zkrátka ten maraton plný opakovaných infekcí a zásahů nedokáže zvládnout samo a pomalu vypovídá svoji službu. Když jsem přišla do taťky pokoje s vědomím, že umírá a viděla ho ležet na posteli v bezvědomí, nedokázala jsem pochopit proč kolem něj nelítají sestry nebo doktoři. Pokoj vypadal stejně jako předchozí den. Žádné přístroje, které by naznačovaly, že je nějaká šance tohle všechno zvrátit. Nemohla jsem jen sedět a přihlížet tomu jak taťka odchází. Chtěla jsem za něj bojovat stejně jako on vždycky bojoval za nás. Běhala jsem po chodbě a hledala doktorku, chtěla jsem vědět proč není na přístrojích. Chtěla jsem vědět kolik času ještě máme. Přála jsem si vědět, jestli nás taťka pořád slyší a co se s ním právě teď děje. Když mi sestra řekla, že přece víme jaká je situace a že doktorka není na oddělení, bylo mi jasné, že jsem jediná kdo to prostě nechce přijmout. Běžela jsem zpátky do pokoje a na telefonu vytočila lékaře z Prahy, s ním jsem pár dní zpátky konzultovala taťky převoz. O ten ale bohužel mohla požádat jen nemocnice, kde můj taťka ležel a tam našemu přání nevyhověli. Zoufale jsem se snažila najít poslední kapku naděje. Moc jsme si všichni přáli, aby taťka žil. Když mi doktor řekl, že v taťkově stavu by převoz nejspíš nebyl vůbec možný, uvědomila jsem si, že jediné co teď můžu udělat je být tu pro něj a vyprovodit ho na jeho poslední cestu. Otočila jsem se a šla k lůžku, kde v tu chvíli stál Tom a moje ségra. V hlavě jsem měla totální chaos, ale snažila se uklidnit. Chytila jsem taťku za ruku, sedla si vedle jeho lůžka a pozorovala jak se jeho hrudník pomalu zvedá. Během chviličky se taťka zhluboka a hlasitě nadechl a já měla pocit, že se jeho hrudník už víc nehýbe. Svírala jsem chladnou ruku, ale teprve v momentě, kdy na pokoj přišla doktorka a řekla nám, že taťka má na sobě monitor srdce, který jim na sesterně ukázal, že právě zemřel, jsem si připustila, že ten hluboký nádech byl poslední.
A tak jsem se poprvé tváří v tvář setkala se smrtí.
Vidět, jak se vytrácí život z někoho, koho milujete a máte v životě od svého narození bylo neuvěřitelně těžký. Cítila jsem se bezmocná. Připadalo mi to neuvěřitelný a pořád jsem měla pocit, že se mi to všechno jenom zdá. V té chvíli jsem si to ale uvědomila.
“Tys na mě počkal!”
Zaplavila mě neuvěřitelná vděčnost, že jsem mohla být u taťky a držet ho za ruku v posledních chvílích jeho života. To byl neuvěřitelnej dar.
Během chvíle jakoby z taťky vyprchal všechen život a zbyla jen schránka, najednou jsem měla pocit jako kdyby byl někde mimo svoje tělo. Všechno se to seběhlo tak rychle a zároveň jako kdyby se svět na chvíli zpomalil a zahalil do mlhy.
Cítit
Když víte, že někoho vidíte opravdu naposledy v životě, je to hrozně zvláštní pocit. Tiskla jsem chladnou ruku a přes slzy neviděla vůbec nic, ale i tak jsem měla pocit, že tam taťka někde stále je. Že nás může vidět a slyšet. Do ucha jsem mu pošeptala, že jsem na něj moc pyšná a poděkovala mu, že na mě počkal. Byly to ty nejtěžší momenty v mém životě.
Necitlivost nemocničního personálu v souvislosti s taťkovým úmrtím všechno ale dělala ještě těžší. Jakmile sestry připravily taťkovo tělo do správné polohy, mohli jsme se k němu vrátit a naposledy se rozloučit. Nemám přehled o tom jak dlouhou dobu jsme u něj mohli být, pořád jsem měla pocit, že je to jen sen. Jako kdyby se čas na chvíli zastavil a zároveň neúprosně běžel. Odcházela jsem s vědomím, že taťku už nikdy neuvidím. Ve dveřích jsem se na něj podívala a věděla jsem, že to je naposledy co vidím jeho tvář.
Šla jsem chladnou nemocniční chodbou a Tom mě držel kolem ramen. Hlavou mi pořád běželo, že bych měla utíkat zpátky k taťkovi. Byly to nejtěžší kroky. Trhalo mi srdce nechat ho tam a nevědět co se s jeho tělem teď bude dít. Museli jsme svěřit jeho schránku cizím lidem a důvěřovat, že s ní budou nakládat důstojně a tak jak by zacházeli s někým sobě blízkým. Po mých zkušenostech s chováním nemocničního personálu k taťkovi, když žil jsem ale neměla žádné jistoty a o to bylo všechno horší. Věřila jsem ale, že taťka už je na lepším místě a nemůže mu už nikdo ublížit.
Musela jsem tomu věřit.
Postupně mi docházelo, že o tom doktoři museli vědět mnohem dřív, protože zhruba týden před taťkovým úmrtím ho převezli na pokoj vzdálený těm ostatním, kde ležel sám. Jedna ze sester mu dokonce řekla poznámku, která taťku hodně zasáhla. Pověděla mu, že teď může čekat už jen na smrt. Dodneška nechápu, kde se v lidech na takových pracovních místech může brát taková necitlivost. Dlouho po taťkově smrti jsem měla v hlavě jedinou myšlenku – psychika je ten nejmocnější pán a když vám někdo sebere poslední naději a vy to v hlavě vzdáte, tělo vás prostě poslechne.
Myslím si, že i proto mi trvalo tak dlouho se ze všeho dostat. Měla jsem pocit, že tu taťka mohl být déle. Že o něj nebylo v nemocnici postaráno dobře. Dlouho jsem v sobě nosila zlost, kterou ve mě vždycky vyvolala vzpomínka na to všechno, co se v nemocnici taťkovi dělo. Takové chování si vůbec nezasloužil a neumím si představit, co všechno si pak personál dovolí ke starším lidem, kteří už se sotva brání.
Prožít
Celý týden po taťkově úmrtí jsem si vzala volno. Tom mě vzal na samosběr jahod a lusků, taky jsme jeli na výlet do vesnice, kde taťka vyrůstal a na hřbitov, kde leží jeho rodiče. Představovala jsem si jak tady taťka prožíval svoje dětství a i přes slzy na tváři se usmívala. Čím dál víc jsem si uvědomovala jak velký štěstí jsem měla. Samozřejmě mě stále přepadaly chvíle, kdy jsem se zastavila a uvědomila si co se stalo, ale byly chvíle, kdy jsem si to vůbec neuměla vybavit. Můj mozek to všechno co se stalo v nemocnici prostě na chvíli úplně vytěsnil, protože to bylo příliš velké sousto.
Každý stejnou situaci můžeme vnímat úplně jinak a ve stejném momentu se cítit jinak. Dlouho jsem sama sebe přesvědčovala, že musím být silná, neplakat. Nesesypat se. Dokud se moje tělo nesesypalo za mě. Vždycky jsem byla zvyklá obrnit se neproniknutelnou hrdostí a tvrdostí, nedovolila si ukázat zranitelnost a to ani sama před sebou. Měla jsem pocit, že ode mě okolí očekává, že to zvládnu a vůbec nepřipustila možnost, že je naprosto normální cítit se v takové chvíli hrozně. Trvalo mi několik měsíců, než jsem o taťkově smrti zvládla mluvit bez toho, aniž by se mi okamžitě navalily slzy do očí. Mockrát jsem taťkovi psala, sdílela s ním skrz psaní svoje myšlenky a měla pocit, že mi je nablízku. Dlouhou dobu jsem ho chtěla mít tady. Srdíčka na nebi a nejrůznější znamení mě provázela téměř každý den a já pořád věřila tomu, že tu taťka je s námi, aby se ujistil že to zvládneme.
Pořád jsem měla v hlavě, že tenhle rok bude ten nejtěžší a když se ohlédnu zpátky tak těžký byl, ale hlavně protože jsem pořád nedokázala přijmout realitu a způsob jakým se to všechno stalo. Nedokázala jsem se přestat zlobit na nemocniční personál a taky si pořád kladla otázku, jestli jsme přeci jen nemohli udělat víc. V jednu dobu jsem zvažovala vyhledání odborné terapeutické pomoci. Měla jsem zkrátka pocit, že na tu bolest v srdci už sama nestačím a přestože jsem se snažila všechno zvládnout, mockrát mě večer zachvátil takový strach, úzkost a bolest, že bylo těžké se nadechnout. Měla jsem pocit, že mám na hrudi obří balvan, který mě dusí.
Od negativních pocitů mi mockrát pomohlo běhání, psaní seznamů vděčností a můj Tom. Pokud se ale cítíte podobně jako já a máte pocit, že na to sami nestačíte, rozhodně se nebojte vyhledat odbornou pomoc. Třeba tady: Dobré nitro
2021
Nechat to jít
Když nám zemřel taťka, měla jsem pocit, že se zhroutil celý svět. Nebyla jsem připravená. Ne takhle brzy. Dá se na tohle vůbec připravit? Když je vedle Vás někdo, kdo je hodně nemocný, stále ve Vás hoří plamínek naděje a tenhle boj nechcete nikdy vzdát. V životě ale nastane chvíle, kdy zkrátka nezmůžete nic. Něco musí z Vašeho života odejít, aby se jinde mohl zrodit život jiný. Neumím udržet slzy jakmile si vzpomenu na všechny momenty, které bych si přála prožít s taťkou.
Jeho ztráta pro mě byla tou největší životní zkouškou a i když mi dala pořádně zabrat, naučila mě vděčnosti, pokoře k životu a přírodě. Paradoxně mě naučila žít a užívat si každý okamžik ještě víc. A ačkoliv jsem taťku milovala a byl pro mě tím největším hrdinou, nikdy bych nevěřila jak moc mě jeho smrt zasáhne a změní. Není jediný den, kdy by mi ho něco nepřipomnělo. Občas mě dokonce napadne myšlenka, že bych mu měla zavolat, že jsme spolu dlouho nemluvili. Jsou dny, kdy mám pocit, že taťka je prostě jen někde jinde a nemůže být tady s námi. Dlouhou dobu jsem se držela myšlenky, že si moc přeju aby byl tady. Dokud jsem si neuvědomila, že mi tahle myšlenka ubližuje a že se neustále točím v tom stejném kolotoči. Nepamatuju si den, kdy jsem si řekla, že taťku musím nechat jít, abych mohla normálně žít, ale vím, že jsem se pro to rozhodla ze dne na den.
Naučila jsem se, že pocitům se utéct nedá. Musíme je prožít v plné síle, protože sami před sebou se nikdy neschováme a ať jsme jakkoliv silní, svoje pocity musíme vždycky zpracovat.
Díky tati!
Miluju tě.
Navždycky.
Tvoje Teekanne.
