Páni, štípněte mě někdo! Nemůžu uvěřit tomu, že jsme zase zpátky ve městě proslulém barevnými domky, útulnými kavárnami a nespočtem jízdních kol. Během naší poslední návštěvy Kodaně jsme si to tady s Tomem oba zamilovali a tak jsem byla štěstím bez sebe, když jsme po roce a půl zase koupili letenky s cílovou destinací Kodaň.
Onsdag/středa
Jakmile letadlo protne šedá oblaka a já spatřím větrné elektrárny, ihned se mi vybaví všechny momenty, které jsme tady prožili. Od toulání uličkami v dešti, přes rychlou návštěvu sousedního švédského městečka Malmö až po totální food coma z přejezení.
Z letiště se rozhodneme jít do centra Kodaně pěšky, protože máme fůru času a žádné plány. Chceme si to tady prostě užít, toulat se, odpočívat a navštěvovat místní kavárny a podniky. Když procházíme ulicemi, jsme opět v úžasu z místní architektury. Každý dům nám připadá tak speciální a často se zastavujeme a sledujeme všechny detaily. Obdivujeme obrovská okna bez žaluzií, ve kterých jsou vidět svícny s vysokými bílými svíčkami. Některé domy mají v oknech parapety se spoustou polštářů a huňatých dek, jiná okna zdobí nejrůznější dekorace, lampy a květiny. Hned si vzpomenu na knihy od Meika Wikinga o dánském způsobu života. ,,Jasně, tahle útulná místa mají svůj název – říká se jim Hyggekrog, neboli útulný kout”, vyprávím Tomovi, zatímco míjíme další domek se vztyčenou dánskou vlajkou.
Spousta domů má v zahradách prosklenou zimní zahradu s malým stolkem a židličkami. Hned si představím, jaké asi je dát si svojí ranní kávu právě tady. Dánové si totiž i na tom nejdeštivějším dni umí najít to hezké. Většina domů má v zahradě ovocné stromky a tak cestou potkáváme špendlíky, švestky, hrušně a nebo jabloně obsypané malými červenými jablíčky. V Dánsku je zvykem neschovávat zahradu za husté keře, nebo obehnat svůj pozemek vysokým plotem. Vidíte v podstatě všem až do obýváku a to opravdu nepřeháním.
Okamžitě se mi vybaví všechny detaily, které jsou popsány v knize o dánském hygge. Během naší procházky vyprávím Tomovi příběhy o dánských tradicích, které jsem se v knize dočetla. Například to jak dánové pořádají večeře na které donesou vše co se jim doma nehodí a někdo jiný by to mohl využít, nebo o tom, že na večeři nikdy nepřijdou s prázdnou ale dělí se s hostitelem o přípravu některých pokrmů. Každý tak donese něco a dohromady poskládají celé menu.
Pomalu se blížíme k bistru, které jsem si už doma označila v mapce a zjišťujeme, že hned vedle něj je náš hotel. Podnik se jmenuje WULFF & KONSTALI FOOD SHOP. Hned při vstupu dovnitř mi v nose uvízne vůně kardamonu a skořice, za barem vidím několik stojanů s čerstvě upečenými kardamonovými motanci a bochníky čerstvého chleba. Sundáme si batohy a pohodlně se usadíme v rohu místnosti u malého hranatého stolečku. Zjišťujeme, že bistro funguje tak, že si v menu zaškrtneme pět nebo sedm jídel a nakombinujeme si brunch sami. V nabídce nacházíme vajíčka, lososa uzeného ve studeném kouři, nebo třeba sladké vafle s lahodným citrónovým krémem a acai bowl. Vše je servírováno v malých mističkách, takže s Tomem vybíráme sedm věcí o které se podělíme.
V menu jsme si zaškrtli kardamonový motanec, dvě vajíčka, ošatku s pečivem, lososa uzeného ve studeném kouři, acai bowl, vafle a zapečený toust se sýrem. Navrch objednávám u mladé blondýnky na baru také kávu a horkou čokoládu. Během několika minut už před námi leží plno nejrůznějších dobrot. Vše je krásně nazdobené a barevné. S chutí se pouštíme nejdříve do slaných a nakonec i do sladkých dobrot. Koncept je skvělý, protože se nemusíte rozhodovat jen pro jedno jídlo, ale můžete ochutnat od všeho kousek. Vychutnáváme si snídani a jsme natěšení na následující dny tady. Snad navštívíme všechny moje vysněné kavárny a vychutnáme si víc takových momentů. Pomalá rána v kavárnách miluju. A Kodaň je pro navštěvování nejrůznějších kaváren a pekáren přímo stvořená.
Připadáme si jako v pohádce. Znovu se utvrzuji v tom, že Kodaň je jedno z nejhezčích měst, kde jsem kdy byla. Většinou mám strach jet podruhé na stejné místo, abych si nepokazila první dojem. Už za první den tady mám ale pocit, že se moje láska k Dánsku znásobila. Jsem tolik vděčná, že jsme zase tady a zažíváme znova stejné pocity. Potulujeme se uličkami a vůbec nám nevadí drobný déšť, který nás doprovází. Když déšť krapet zesílí, máme o důvod víc zastavit se v pekárně LAGKAGEHUSET a dát si mátový čaj a malinový dortík, který mi padl do oka hned při vstupu dovnitř.
Dlouho jen sedíme na barových židličkách u okna a pozorujeme malý kanál, kterým projíždí výletní lodě plné turistů v pláštěnkách. Na ulici je celkem rušno a i v dešti se v uličkách Kodaně prochází spousta lidí a tak už klasicky s Tomem tipujeme kdo z nich je typický dán. Většina blondýnek se světlou pletí a modrýma očima v nepromokavých bundách dostává desítku. Za muže zase vítězí vysocí sympaťáci s brýlemi v plátěných kalhotách. Takhle si dány představujeme my, ale kdo ví, jestli máme pravdu nebo ne. V kavárně sedíme asi hodinu a já právě tady píšu tyhle řádky. Za poslední měsíce jsem ztratila inspiraci a chuť do psaní, ale tady se objevila okamžite. Strávit několik dní v Dánsku byl už několik měsíců můj sen. Obzvlášť, když jsem četla knihy o dánech a jejich hygge chvilkách, to jsem měla chuť jít okamžitě koupit letenky.
Odpoledne už poměrně uťapkaní přicházíme až k nejznámějšímu místu v Kodani. Ikonický Nyhavn je stejně krásný, jako si ho pamatuji. Minule jsme se k němu za světla dostali až poslední den a tak jsem vděčná, že jsme to tentokrát zvládli hned dneska. Barevné domky lákají spoustu lidí a tak se chvilku proplétáme skupinkami lidí, kocháme se výhledem na nejznámější budovy ve městě a pak už vyrážíme přes Christianii zpátky k našemu hotelu.
Tentokrát jsme si zvolili hotel blízko k pláži. Během naší letní dovolené v Rakousku a Slovinsku jsme se naučili koupat v ledových řekách a chladných jezerech a tak jsme se domluvili, že pokud nám v Kodani bude svítit sluníčko, vykoupeme se v moři. Na hotelu se jen ve spěchu převlékáme do čistého oblečení a protože svítící sluníčko zažene veškerou naší únavu, balíme do batohu plavky a ručníky a vyrážíme na pláž. Cestou se zastavujeme ještě pro jeden mandlový croissant z WULFF & KONSTALI FOOD SHOP.
Přesně takhle jsem si to představovala. Pláž lemují obrovské trsy zelených vysokých travin. V dálce se točí větrné mlýny, moře je klidné a téměř bez vln. Po mole dojdeme až k dřevěným tyrkysovým domkům a po chvilce sundaváme oblečení a převlékáme se do plavek. Páni, tak my se opravdu vykoupeme.
Chvilku pozoruju opodál sedící postarší Dány, kteří sem přijeli na kolech s plátěnými taškami, jak vytahují ručníky a svlékají se do plavek. Zkušeně sestoupí tři schody a jejich tělo v mžiku zmizí pod hladinou. Jakmile zkusím teplotu vody, je mi jasné jak moc šílený nápad jsme měli. Dánové sice vypadají, že voda není až tak studená, ale ti se sem nejspíš chodí smočit každý den. Voda byla ledová. Měla jsem pocit, že mě do nohou bodá tisíce jehliček. Odvážně jsem sestupovala schod po schodu, ale bylo tak těžké přesvědčit mysl, že to zvládnu. Vidím, že Tom už je mezitím po pas ve vodě a vypadá celkem odhodlaně. Ve mě se to pořád pere, na jednu stranu to chci dokázat a koupat se stejně jako to dělají Dánové, ale na druhou stranu přetrvává pud sebezáchovy.
Už skoro necítím nohy a tak si říkám, že voda není až tak ledová jak se zdálo. Nakonec si dodám pár tlesknutími odvahu a po ramena se do ní ponořím. Musím přiznat, že to není tak hrozné jak jsem si myslela. Zároveň nechci ve vodě zůstávat déle, než je nutné a tak plavu sotva pár metrů a potom stojím po pas ve vodě, abych se ohřála na slunci. Ještě naposledy se ponořím po ramena a pak vylezu po dřevěných schodech až na molo. Tom stojí pod sprchnou a přestože z ní teče úplně ledová voda, zdá se nám oproti moři snad i celkem teplá.
Sedíme na mole, zabalení do jednoho velkého ručníku, žlutooranžové sluneční paprsky nás na kůži příjemně zahřívají a endorfiny z koupání ve studené vodě v nás neustále doznívají. Když se po chvilce podívám za sebe směrem k moři, všimnu si, že přímo za námi je obrovský černý mrak protnutý duhou. Během několika minut se obloha zatáhne a z mraku začne hustě pršet. Schováváme se společně se dvěma dánkami pod střechou jednoho z domků a přečkáme tady tu nejhorší průtrž. Jakmile se mrak přežene, sluníčko je zase zpátky a tak se vydáváme k našemu hotelu, vysprchujeme se, zaboříme do peřin a pořád tomu nemůžeme uvěřit. Páni my se koupali v Dánsku!
