Prosinec 2023
Venku padal první sníh a já seděla v kavárně a spontánně se rozhodla zaregistrovat na kodaňský půlmaraton. Uběhnout víc jak 21 kilometrů mi připadalo jako jeden z nejšílenějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Zároveň to byla skvělá výzva k tomu posunout svoje limity a stát se opravdovým běžcem. Měla jsem dost času připravit se a naběhat spousty kilometrů, přesto mě pokaždé zašimralo v břiše, když jsem si představila co mě čeká. Běhání pro mě bylo jako forma péče o tělo i mysl už dlouho předtím a fungovalo skvěle jako součást mojí terapie. Nikdy dříve jsem ale běhání nepropadla tolik jako jednoho podzimního dne v Kodani.
Právě do Kodaně jsme vyrazily pár týdnů předtím s jednou z mých nejlepších kamarádek Aničkou na takový podzimní holčičí výlet. Odpoledne jsme strávily v útulné kavárně Lille Bakery a večer jsme se vydaly na procházku kolem jezer. Pokud se chcete nakopnout a inspirovat k běhání, okolí jezer je tím pravým místem. V průběhu celého dne tady potkáte opravdu spoustu běžců. Tolik jsem jich v Kodani snad nikde jinde neviděla. I přes množství lidí to ale pořád neztrácí svoje kouzlo a večerní procházka vás přiměje zpomalit. Já si do batohu přibalila i věci na běhání a tak jsem se sem následující den vydala znova. Dřív jsem běhala jen nárazově a běh střídala s procházkami. To mi pomohlo popasovat se s jedním z nejtěžších období v životě. Ten večer jsem od sebe neměla velká očekávání, neběhala jsem dlouho a tak jsem si dala volnost a netlačila na sebe. Zároveň jsem ale cítila jak moc speciální pro mě je jít si zaběhat právě tady a tak jsem nakonec oběhla kolem všech jezer a v aplikaci viděla přes šest kilometrů. Záplava endorfinů mě neminula a byla jsem hrozně ráda, že jsem to zvládla.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou poběžím půlmaraton v ulicích Kodaně, asi bych jen těžko uvěřila.
Červen 2024
Social run s Urban Gazelles & příprava na Copenhagen half marathon
V červnu jsem se rozhodla jet na svůj první solo trip a připojit se k jednomu z kodaňských běžeckých klubů. V Kodani jich najdete opravdu spoustu. Já si vybrala Urban Gazelles, který vede Astrid. Sympatická španělka s norskými kořeny mi v běhání byla mockrát motivací a inspirací a protože v Kodani žije, přišlo mi to jako ideální spojení. Společné běhy pořádá zhruba jednou do měsíce a běhů se účastní asi okolo padesáti holek. Líbila se mi představa, že se proběhnu ulicemi Kodaně, poznám nové tváře a zároveň si budu umět představit, jaké to bude běžet tady půlmaraton. Ubytovala jsem se v krásném airbnb a bydlela v bytě jedné Dánky v části Kodaně, která se jmenuje Amager Øst. Kodaň je skvělá v tom, že se v ní člověk poměrně snadno zorientuje a tak jsem po čase dokonce nemusela otevírat mapy a i v metru jsem se poměrně snadno vyznala. Kodaň patří mezi moje nejoblíbenější města a navždycky bude mít v mém srdci speciální místo. Slzy v očích jsem měla během své cesty mockrát a když jsem dorazila do bytu, který vypadal jako vystřižený ze scandi magazínů, nebylo tomu jinak. První den jsem strávila procházkou v okolí jezer, koupila si výborný sorbet v Isoteket a jen tak se sama toulala uličkami.
Další ráno přišlo zase to šimrání v břiše. Nachystala jsem se a vyrazila metrem k parku Fælledparken u kterého jsme měly sraz. Jakmile jsem přišla na místo a zařadila se do hloučku holek v běžeckém oblečení, měla jsem pocit, že se mi to celé zdá. Moje oči se střetly s očima Astrid a při mém nadšeném „Hi Astrid“ se mi podlomil hlas a nemohla jsem se ubránit slzám. Byla jsem ohromně vděčná a šťastná, že právě já můžu stát na tomhle místě a plnit si jeden ze svých snů. Přišlo mi neuvěřitelný, že holky které sleduju online běhat po Kodani poznávám osobně a že jsem součástí jednoho z běhů. Po vřelém objetí a několika větách jsem se začala seznamovat i s ostatními děvčaty a dozvěděla se, že některé z nich běžely půlmaraton loni a jiné se na ten letošní chystají stejně jako já. Byla jsem přijatá s otevřenou náručí a cítila jak se mi srdce plní radostí. Bylo skvělé cítit tu energii a sdílet stejnou vášeň. Najednou jsem se cítila jako součást komunity. Při běhu jsem poznala Olgu, která se ke mě v jedné části běhu připojila a proklábosily jsme většinu cesty. Musím se přiznat, že tím jak běhám většinou sama nebylo snadné si u toho ještě povídat a tak jsem se malinko zadýchala.
Po běhu jsme se posilnily filtrem a BMO (BMO je typická dánská svačinka – houska se šlehaným máslem a sýrem) a měly jsme chvilku na to v klidu si popovídat. Seznámila jsem se s dalšíma holkama, popovídala si s Astrid a byl to pro mě jednoznačně jeden z nejkrásnějších dnů celého roku. Když jsem se vracela zpátky domů, potřebovala jsem chvilku na to, abych všechno vstřebala. Zastavila jsem se v Original coffee u The Lakes a dala si horký čaj a sladké pečivo. Dny v Kodani mi vždycky připadají jako úplná pohádka a je to jedno z mála míst, kde bych si doopravdy dokázala představit žít.
Příprava na Copenhagen half marathon
Dvanáct týdnu před samotným půlmaratonem jsem začala oficiálně běhat podle tréninkového plánu s aplikací Runna. Na tu dobu jsem si zaplatila placenou verzi, abych měla přístup k celému plánu a mohla dodržovat nastavené termíny a druhy běhů. Aplikaci bych určitě doporučila úplným začátečníkům, jako jsem byla já. Příprava na půlmaraton mi nešla úplně podle plánu, protože jsem v průběhu byla asi čtyřikrát nemocná. Pro příště bych určitě začala s plánem o něco dřív a udělala si pro tyhle případy malou rezervu. Zároveň jsem někdo, kdo ve všem musí cítit tu vnitřní naplněnost a přirozenou radost a neumím se úplně tlačit do běhání a věcí obecně jen protože bych měla. Takže jsem to celé pojala hodně pocitově a snažila se trénink si hlavně užívat. Můj nejdelší běh byl v rámci tréninku 14 kilometrů.
S prvním takovým závodem je to tak, že vůbec nevíte, jak se budete cítit, jestli vás nebude něco bolet, budete dostatečně najezení a tak dál. Zkrátka nevíte, jestli si všechno sedne. Já jsem se celou dobu nejvíc bála svého vnitřního nastavení. V minulosti se mi mockrát stalo, že právě moje hlava byla mým největším nepřítelem a já pak zastavovala na každém kilometru jen protože jsem měla v hlavě čísla, tempo a počet kilometrů, které „musím uběhnout“. Takhle jsem ale rozhodně na půlmaraton v Kodani vzpomínat nechtěla a tak jsem pracovala nejenom běháním, ale taky trénováním mysli. Používala jsem svůj deník a zapisovala si nejrůznější afirmace, poznatky a milníky, abych se motivovala a víc si věřila.
Jednou z věcí, která můj trénink hodně ovlivňovala bylo horko. Běhání v horkém letním počasí nemám ráda a tak jsem běhala k večeru často i za tmy nebo brzo dopoledne. Kromě dnů, kdy jsem nebyla úplně fit po zdravotní stránce jsem měla přes léto naplánované taky cestování a tak nebylo úplně jednoduché to vždycky naplánovat tak ideálně, abych odběhla všechny plánované tréninky. Teď zpětně vím, že to tak úplně nevadilo, ale v té době jsem se cítila trochu pod tlakem a bála se, abych později nelitovala, že jsem se nedržela plánu.
Září 2024
COPENHAGEN HALF MARATHON
Před samotným půlmaratonem jsem toho moc nenaběhala, protože jsme skoro deset dní cestovali po Dánsku autem a tak jsem byla maličko nervózní a bála se, jestli nebudu mít úplně ztuhlé nohy. Když jsme ve čtvrtek v podvečer přijížděli do Kodaně a já věděla, že jsme jen pár dní od půlmaratonu, cítila jsem zase to zvláštní šimrání v břiše. Těšila jsem se, ale zároveň nevěděla jestli se všechno vydaří. Hodně jsem pracovala s psaním afirmací a svým mentálním nastavením. Myslím, že bez toho bych to celé nejspíš vůbec nezvládla. Všechno si tak nějak sedlo a já ve čtvrtek v podvečer vyrazila na svůj mini výběh podél pláže na Amager Strand. Tuhle pláž miluju už od prvního momentu, kdy jsem na ní poprvé vstoupila. Vysoké traviny a větrné mlýny v pozadí – to je pro mě instantní klid v duši. Pro začátek jsem si dala rozehřívacích 4,5 kilometrů, abych věděla jak se budu cítit a připravila se na páteční společný shake-out run.
Friday – Shake-out run
Pátek patřil přípravě a poslednímu běhu před samotným půlmaratonem. Vyzvedla jsem si svoje číslo a batoh s maličkostmi, které si organizátoři připravili. Domluvila jsem se s Olgou a Janou, které v Kodani žijí a poznaly jsme se v červnu při běhu, že si shake-out run zaběhneme spolu. Upřímně si myslím, že kdybych na tenhle běh nešla, nebyl by průběh závodu takový, jaký jsem ho měla. Při běhu jsem se totiž dala do řeči s jednou z vodiček udávajících tempo a získala spoustu užitečných rad. Milá starší dáma, která žije nedaleko Kodaně a má za sebou hned několik půlmaratonů různě po světě si se mnou začala povídat a jak jsme společně běžely kolem jezer, ptala jsem se jí na spoustu otázek a tipů, které bych mohla při půlmaratonu využít. Nikdo Vás totiž úplně nedokáže připravit na to jaké to je uběhnout takovou porci a tak jsem vůbec netušila jestli mi to půjde a jak se budu cítit. Jedním z jejích tipů bylo, abych se snažila po celou dobu nezastavit a to jsem si zapamatovala.
Saturday – rest & fuel
Sobota se nesla v klidném duchu. Bavilo mě potkávat všude po městě lidi, co měli stejný plátěný batůžek s nápisem Copenhagen Half Marathon a datem 15. 9. 2024. Představovala jsem si, jak všichni běžíme uličkami, které normálně brázdíme s kávou v ruce a připadalo mi speciální, že jsem součástí téhle obří komunity. Stejně důležitou součástí přípravy, jako všechny předchozí tréninky je v přípravě na půlmaraton jídlo. Je dobré jíst složené sacharidy, aby mělo tělo kde brát při tak velkém fyzickém výdeji a i den před půlmaratonem se nesl v tomhle duchu. Kodaň je doslova gastronomický poklad a tak není těžké najít tady spoustu skvělých podniků.
Po vločkách k snídani jsem si dala svůj oblíbený Smørrenbrod – žitný chlebíček s obalovanou treskou a krevetami. Je to tradiční a oblíbená dánská pochoutka, která mě pořád hrozně baví. Následovala zmrzlina z Alice, kterou jsem měla poprvé a musela si jít přidat jak byla skvělá – nejvíc mi chutnal jejich sladký křupavý kořeněný kornout, který dodával ostružinovému sorbetu ten správný šmrnc. V Alice jsme chvíli pracovali na počítači a já si zapisovala další porci myšlenek a afirmací do deníku. Potom jsme si chtěli užít poslední paprsky, než se sluníčko zase schová a tak jsme si vyzvedli burgery a limonádu v POPL burger, šli jsme si sednout na dřevěné molo a nasávali poklidnou večerní atmosféru. Večer jsme se ještě zastavili na těstoviny do Pasta la pasta a pak si dopřáli dostatečnou porci spánku, aby moje tělo bylo odpočaté.
Sunday – Race day
Dear runners. All of you. Copenhagen belongs to you today.
Nedělní ráno se neslo v duchu těšení a nervozity. Hned po vzbuzení jsem si dala vločky a Medjool datle, které si dávám vždycky před běháním a měla jsem je s sebou i pro případ, že by mi při půlmaratonu docházela energie. Nikdy jsem nepoužívala energy gely, tyčinky ani nic jiného a tak jsem ani dneska nechtěla dělat vyjímku a zůstala u toho, co mi vždycky funguje. Když jsem si na oficiálním profilu Copenhagen half marathon přečetla zprávu o tom, že dneska patří Kodaň jen nám, cítila jsem se díky tomu opravdu speciálně. Asi nikdy předtím jsem neměla stejný pocit. Při představě kolik lidí pracuje na tom, aby se taková událost mohla uskutečnit a kolik běžců cestuje z různých koutů světa, aby mohli stát na startovní čáře jsem se nemohla přestat usmívat a zas a znova jsem si připomněla jak moc vděčná jsem, že tady můžu být.
Po snídani jsem se oblékla a natáhla si kraťasy na ně ještě legíny a vzala si bundu, protože v září jsou rána už poměrně chladná. Pak už jsme se přiblížili metrem a na přestupní stanici jsme se rozhodli pokračovat dál pěšky, protože metro bylo pokaždé úplně přeplněné. V ulicích panoval klid před bouří, proudy lidí směřovaly k parku, kde závod startoval. Běh byl rozdělený do několika skupin podle tempa. Když jsem stála mezi běžci a čekala na start naší skupiny, který přišel až zhruba hodinu od chvíle, kdy vyběhli elitní běžci, přemýšlela jsem nad tím co bych mohla udělat pro svůj vnitřní klid a tak jsem se několikrát zhluboka nadechla.
Energie před začátkem závodu byla elektrizující, lidé se poplácávali, tančili do rytmů hudby a vzájemně si dodávali odvahu a kuráž. Počasí nemohlo být krásnější a já se cítila skvěle. Moje strategie byla začít v pomalejší skupince, abych nepřepálila začátek a cítila se komfortně. Sice jsem měla chvilky, kdy mě někdo zpomaloval a musela jsem hodně lidí obíhat, celkově jsem ale ráda, že jsem zvolila tuhle taktiku, protože mi pomohla cítit se v prvních kilometrech dobře. Další z věcí, kterými jsem se chtěla motivovat byla hudba – měla jsem v plánu prvních deset a půl kilometrů závodu běžet bez hudby a užít si atmosféru. První část závodu se běžela skrz ulice, které znám a kolem míst, která mám ráda. V téhle části běhu bylo asi nejvíc lidí s transparenty, kteří tleskali a křičeli, když jsme kolem nich probíhali. Celkově ale na celé trase bylo mnohem víc lidí a atrakcí, než jsem čekala. Ten pocit, když cizí lidi křičeli moje jméno byl boží a pokaždé mě to nakoplo a dodalo mi to sílu pokračovat. Po celou dobu jsem měla v hlavě, že nesmím zastavovat a upřímně to bylo skvělé. Jediný moment, kdy jsem zpomalila bylo u stanic s vodou, abych doplnila tekutiny a jednou jsem si pak odskočila na wc. Při běhu jsem navíc po nějaké době přestala kontrolovat i zprávy a svoje tempo. Několik kamarádů mě sledovalo online z domova a psalo mi, že mám dobré tempo a já se na čísla nechtěla vůbec soustředit a tak jsem notifikace vypnula, abych se nerozptylovala.
Mým hlavním cílem bylo běh dokončit a dokázat sama sobě, že pokud něčemu věnuju svůj čas a energii, dokážu to. Pamatuju si, že když jsem byla na patnáctém kilometru začala jsem trochu cítit svaly na vnitřní straně stehen, ale běželo se mi celou dobu úplně skvěle a začalo mi být líto, že bude za chviličku po všem. Myslím, že to bylo na sedmnáctém kilometru, když jsem začala cítit, že mi dochází energie a musela si dát dvě datle. Fungovalo to jako vždycky skvěle a já po chvilce cítila příval energie a věděla jsem, že to zvládnu. Jediný bod, kdy jsem měla pocit, že mám krizový moment bylo těsně před cílovou čárou. Cílová rovinka byla dlouhá a já už někde uvnitř věděla, že to dokážu ale tělo mě úplně nechtělo poslouchat a na chvilku jsem měla pocit, že omdlím. Bylo to zase mým vnitřním nastavením a pár větami, které jsem si v duchu řekla a najednou jsem se ocitla za cílovou čárou a věděla jsem, že jsem to dokázala. Uběhla jsem půlmaraton v Kodani!
Po běhu jsem měla příval emocí, chvilku se mi motala hlava, pak se mi podlamovaly nohy, ale zvládla jsem si převzít medaili a vzít si lahev s vodou. Jakmile jsem se podívala na telefon byla jsem ohromně dojatá ze zpráv od mých přátel a po tváři se mi začaly kutálet slzy. Byl to boží pocit. Chodit pak po městě s medailí na krku bylo ještě víc boží, protože se na mě všichni usmívali. Rovnou z půlmaratonu jsem šla do své nejoblíbenější restaurace District tonkin na oslavnou Báhn mì bagetku a pak se stavila pro sladký Spandauer v Buka bakery. Sluníčko pořád svítilo a tak jsme se přesunuli na dřevěné molo naproti Nyhavnu a užívali si krásné počasí. Celý den mi připadal jako pohádka a tak si svůj první půlmaraton budu pamatovat.
Kodaňská pohádka.
Cíl pro mě nikdy nebyl něco si dokázat, uběhnout půlmaraton co nejrychleji nebo v nějakém konkrétním čase i když tyhle cíle si asi každý v sobě pomyslně nastaví. Já byla nastavená tak, že budu ráda, když těch 21, 275km prostě uběhnu bez ohledu na výsledek. V hlavě jsem měla, že kdyby mi to zabralo 2 hodiny 40 minut, bylo by to super, ale zároveň jsem vůbec nevěděla jak se budu v daný den cítit a jestli to půjde. Půlmaraton jsem nakonec dokončila v čase 2:34:23.
V roce 2025 zatím na žádný půlmaraton přihlášená nejsem, většina z těch větších je už vyprodaná a já si upřímně nechci ten první zážitek úplně pokazit. Ale do budoucna věřím, že se ještě do nějakého města podívám a půlmaraton si zaběhnu. Lákal by mě například půlmaraton v Budapešti, Barceloně nebo v nějakém velkém městě jako je Sydney, nebo New York, tak uvidíme kam mě moje běžecké tenisky zavedou. V tuhle chvíli mi chybí běhání s nějakým cílem. Trénování na půlmaraton totiž bylo opravdovou motivací a cítila jsem, že mě to pohání k lepším výsledkům. Ještě jednou děkuju všem, kteří mi v průběhu mých tréninků nebo po půlmaratonu napsali, bylo skvělé cítit vaší podporu <3
S láskou T.
