Achjo zase ta rýma, před pár dny jsme přiletěli z krásný, slunečný Budapešti a od té doby se nás nechce pustit. Už třetí den ležíme doma zachumlaní v peřinách, pospáváme a kurýrujeme se zázvorovým čajem, přitom jsme si měli už dávno užívat hory. Každý den se probouzíme s tím, že dnes už tedy vážně vyrazíme, ale kvůli únavě z nachlazení jsme sotva schopní si zabalit věci. Nejspíš za to může všechno to cestování z klimatizace do vedra. Tělo teď potřebuje načerpat nové síly na všechna ta dobrodružství, co na nás čekají.
Probouzíme se další den a říkáme si „ Buď teď, nebo nikdy! “… rýma se nás sice ještě úplně nepustila, ale už nám alespoň dovolí normálně myslet a tak nakupujeme zásobu papírových kapesníčků a vyrážíme. Máme tak nějak přibližnou představu, kam asi během naší cesty dojedeme, ale přesný plán prostě neexistuje. Kdo nás zná osobně, ten ví, že na plánování moc nejsme, nebo spíš takhle my plány máme, ale nakonec se vždycky řídíme intuicí a momentálními pocity. Zkrátka 24 hodin je málo na to co všechno se snažíme během dne stihnout, ale zároveň máme vždycky na všechno dost času. Se spoustou dobrot v přihrádce mých dveří přejíždíme hranice Rakouska a před námi se pomalinku otevírají nádherné výhledy. Vždycky když sem přijedeme, mám najednou nový příval energie a ani teď tomu není jinak.
Neplánovaně sjíždíme z naší trasy k Attersee, jezeru na které nás několikrát lákaly ukazatele lemující silnici. Když vidíme krásně průzračnou vodu, máme co dělat, abychom do ní hned neskočili. Všude jsou maličkaté rybky a sluníčko nás pěkně pálí do tváře. Všimnu si, že Tom už stojí po kolena v tom tyrkysovém zázraku a pohledem mě přemlouvá a tak si i já poprvé smočím nohy a zjišťuju, že je voda krásně teplá. Vracíme se do auta pro plavky a během chvilky už si naplno užíváme sluníčka, okupujeme rybkám jejich svět a potíráme si tělo jílem, který se sem tam objevuje na dně jezera. Očistná jílová kůra, tohle nás přece musí vyléčit. Nicméně rýmu moc nepokoušíme a po chvilce vyrážíme dál.
Rakousko nás vždycky dokáže něčím překvapit a ani v tomhle případě tomu není jinak. O pár desítek minut později se ocitáme ve městě Salzburg, proplétáme se krásnými uličkami, potkáváme spousty romantických restaurací a obchůdků a kromě turistů tu jsou všichni tak nějak vyšperkovaní. Vypadá to, jako kdyby se zrovna chystali na nějakou velkou událost. Ženy mají ve většině případů podpatky, sukně a vlasy jako z reklamy a muži zase košile, vestičky a saka. No prostě radost pohledět, obzvlášť když si tu vykračujeme v pantoflíčkách a já mám ve vlasech nejspíš ještě pořád kousky jílu.
Procházíme se podél řeky Salzach, na které město leží, je tu spousta stánků s nejrůznějšími upomínkovými předměty a dalšími drobnostmi. Most přes řeku zdobí snad milion zavěšených zámečků s iniciály zamilovaných. Z mostu máme nádherný výhled na pevnost Hohensalzburg.
Sluneční svit se pomalu vykrádá z města a před námi je ještě kus cesty. Chystáme se ubytovat v jednom z kempů v městečku Ramsau, navigace ukazuje, že do místa dorazíme až za hodinu a čtvrt, takže díky našim neplánovaným zastávkám přijíždíme za tmy. Tmavovlasý mladík na recepci nás bohužel moc nepotěšil, protože i přesto, že nemáme stan ani nic jiného a spíme v autě, prý není v kempu volné jediné místo. Vracíme se na parkoviště a přemýšlíme jak to celé vyřešit. Zkoušíme další kemp jen o kousek dál, ale tam je to stejné, mají plno… začínám panikařit. Naštěstí jsem ještě doma stáhla aplikaci Park4night, protože jsme věděli, že tahle situace může přijít a že prostě nechceme být omezení tím, že někde budeme mít dopředu zamluvené místo v kempu a podle toho se budeme přesouvat, chtěli jsme všemu dát volný průběh. Samozřejmě jsme počítali s tím, že ne vždycky se nám podaří kempy sehnat a že pár nocí strávíme i mimo ně. V aplikaci park4night jsme ale nic moc nenašli a tak projíždíme městečkem, které je už celé zahalené do tmy a za svitu pouličních lamp se rozhlížíme, kde složíme hlavy. Já se jako vždycky strachuju, že nic nenajdeme a Tom je nad věcí a s chladnou hlavou hledá vhodné místo. Projíždíme městečko křížem krážem, až se nakonec vracíme k místu, které se zdá být pro naše přespání nejvhodnější a nejmíň nápadné. Zaparkujeme na téměř prázdném maličkém parkovišti, potajmu přesouváme věci, rozkládáme matrace a spacák. Po chvilce zjišťujeme, že naproti přes silnici je po celou noc otevřené veřejné wc, které vypadá překvapivě udržovaně a čistě. Opláchneme si obličej, vyčistíme zuby a po chvilce už se zabydlujeme v našem pojízdném hotelu. Je to naše první noc v autě, ze začátku se mi to zdá trochu strašidelné, pořád se rozhlížím a ujišťuju, že na nás přes zatmavená skla opravdu nikdo neuvidí. Převracím se a koukám na noční oblohu plnou hvězd, přemýšlím nad vším, co je před námi a najednou mi únavou začínají padat víčka.
Probouzím se, až s prvními slunečními paprsky. Máme nádherný výhled na Alpy, horský vzduch nás vytáhne ven ze spacáku a chvilku se jen tak kocháme pohledy na všechny ty velikány kolem nás. Nemůžu uvěřit, že jsme zase tady!
Kousíček od nás je pekárna a kavárna Cafe the Resia, rozhodneme se tam vyrazit pro snídani, ale jakmile se ocitneme uvnitř a vidíme všechny ty dobroty, okamžitě na otázku, jestli se posadíme, odpovídáme, že ano. V téhle maličké útulné pekárně jsou dvě starší ženy, jedna z nich se s námi dá do řeči. Páni, málem bych zapomněla, jak jsou Rakušané pohostinní a i když jsou tu ceny o maličko vyšší než u nás, vůbec nám není líto tady peníze utratit. Po chvilce už sedíme u velkého stolu v poměrně moderním interiéru zdobeném nejrůznějšími polštářky a obrázky a jedna z žen nám v mžiku přináší lahev vody, dvě skleničky, hned na to čaj, a po chvilce dvoupatrový talíř plný nejrůznějších dobrot. Sýry, melouny ve tvaru srdíčka, borůvky, ošatka s domácím pečivem a domácí marmelády. Na talíři s ovocem jsou dokonce sem tam poházené kvítky a já se díky tomu do Rakouska zas a znova zamilovávám.
Hned po snídani se nadšení a nabití pozitivní energií vydáváme ubytovat do kempu Zirngast, který je přímo v centru města Schladming a našli jsme si ho na internetu. V rámci dvoudenního pobytu nám automaticky přidělí Sommercard, až doteď jsme si mysleli, že tahle zelená kouzelná kartička platí jen při ubytování v hotelu, takže jsme příjemně překvapení, protože víme, že nám na příští dva dny zajistí lanovky a vstupy do místních bazénů zdarma. Už se nemůžeme dočkat. Jakmile nás obsluha dovede svým pojízdným vozíkem k našemu místu, zaparkujeme a jdeme si dát vytouženou sprchu. Po cestě si ještě načepujeme do lahví příjemně chladivou vodu z pramene a vyrážíme za dobrodružstvím.
Jako první se vydáváme se na ledovec Dachstein, byli jsme tu i loni a tak víme, že určitě nešlápneme vedle. Projíždíme závorou, mile pozdravíme slečnu v okénku a ženeme se vzhůru k vrcholkům. Sluneční paprsky nás pohání vpřed a za malou chvilku už stojíme s dalšími lidmi před turniketem u lanovky. Pomalu se blížíme k vrcholu, který je zahalený v mlze. Když se konečně výhled rozevírá, přijíždíme lanovkou těsně ke skále, na které stojí stanice a já mám jako vždycky strach, že to nevybereme. V uších mi už pomalu přestává praskat, a když se konečně otevřou dveře, všichni se hrnou ven vzrušeni všemi těmi brožurkami, které lákají na neuvěřitelné výhledy a Skywalk. Když jsme tu byli naposledy, bylo nádherně a měli jsme vážně skvělou viditelnost, dneska je to o něco horší, ale přesto se nad námi mraky smilují a ukáží nám všechnu tu krásu. Na chvilku se před námi otevře nádherný výhled do údolí a skrz mraky prosvítá modrá obloha. Mraky se ale honí tak rychle, že nám během pár minut vše zase zakryjí a tak se vydáváme na menší procházku. Chodit po ledovci ve sněhu v letních teniskách nám ještě před pár minutami připadalo jako super nápad. Po chvilce se musím zachumlat do bundy, kterou máme pro jistotu s sebou v batohu, a když ani to nepomáhá, vracíme se po zledovatělé cestě zpátky k lanovce, kde si v místní bufetové restauraci dáváme horkou čokoládu, gulášovku a pečivo. Venku se pak ještě nějakou dobu díváme na vrcholky kolem a potom už pomaličku jedeme lanovkou zpátky.
Tom ještě chvilku na parkovišti venčí drona, aby udělal pár hezkých záběrů, a já si mezitím potají vlezu do spacáku a znova si uvědomím, že zatmavení oken byl ten nejlepší nápad. Nikdo v okolí o mě nemá tušení. Po chvilce se ke mně přidá i Tom, společně listujeme brožurkami a průvodci, které nám dali v kempu a potom usínáme. Pořád ještě posmrkáváme a není to úplně ono, takže jsme oba dva unavení.
Na parkovišti, které bylo ještě před chvíli plné lidí a aut, se najednou probouzíme úplně sami, všichni ostatní už odjeli, zapadající sluníčko se pomalu začíná dotýkat Alpských vrcholků a díky tomu se na nebi objevují první náznaky červánků. A jak si tam tak sedíme odpočatí a spokojení v otevřeném kufru auta a kocháme se tou nádherou, najednou si uvědomíme, že bychom tohle nikdy nezažili, kdybychom nebydleli v autě. Sluníčko maluje po nebi v odstínech červené a oranžové a každou chviličku vykouzlí mraky na nebi jiné obrazce. Ten pocit svobody, respekt k přírodě a neutuchající touhu po poznání, kterou v sobě teď máme, by nám nevynahradil ani ten nejluxusnější pětihvězdičkový hotel.
Jsme plní nové energie a tak se vydáváme do mého nejoblíbenějšího městečka Filzmoos. Kdyby se mě někdo před lety zeptal, jak si představuju městečka v Rakousku, nejspíš bych popsala takové, které by se hodně podobalo tomuhle. Má tak kouzelnou atmosféru, takže se vždycky moc těším, až se sem zase vrátíme a zajdeme si na horkou čokoládu. Městečko je jen kousek od Dachsteinu, takže už po chvilce míjíme ceduli s nápisem Filzmoos a v obchodě s názvem MPreis si nakupujeme zásobu potravin na následujících pár dní. Se svačinkou po kapsách vyrážíme na procházku městem.
Večer si v kempu na ohřívači vaříme ještě čaj s čerstvým zázvorem a popíjíme ho z kelímků, které jsme si odnesli na památku z jednoho letního festivalu. Za doprovodu měsíčního svitu se pomalu chystáme spát, ale ještě předtím si v autě vytváříme pomocí světýlek podmínky pro čtení a práci. O chvilku později už hltám další stránky knížky od Nicolase Sparkse, kterou jsem začala číst po cestě sem a těšila jsem se, až se k ní budu moct zase vrátit. Tom zatím pracuje na dalším projektu a zachumlaní pod naším velkým spacákem se na sebe letmo usmíváme. I když je příběh knížky poutavý, pomaličku se mi zavírají oči a tak Tom zaklapne počítač, já si založím naposledy přečtenou stránku a jdeme nabrat nové síly.
Další den se nese ve znamení práce, čtení a koupání v krásném venkovním bazénu ve městě Gröbming. Teplota dosahuje až třiceti stupňů a tak i přesto, že jsme schovaní ve stínu, musíme se každou chvilku jít zchladit do bazénu s výhledem na Alpy. Jak já to tady miluju. Kdybych si měla vybrat jednu zemi, kam budeme jezdit každý rok, bylo by to rozhodně Rakousko.
V aquaparku si ještě užíváme spoustu srandy na velké skluzavce, potápíme se v tom nejhlubším bazénu a já zase po krůčcích překonávám svůj strach a respekt z vody.
Jakmile se sluníčko začíná pomalu schovávat za vrcholky a prosvítá už jen lehce, sbalíme osušky a míříme zpátky k autu, do kempu se nám ale ještě nechce, takže procházíme městečkem a přicházíme k ohradě, kde se pasou kravičky. Sedíme na lavičce a polemizujeme o tom, proč je vlastně jíme, v čem jsou jiné než ostatní zvířata a proč jim někdo dal nálepku hospodářská. Tam se mi po dlouhé době ozvala ta myšlenka, že možná maso přestanu jíst úplně, hlavně protože nechci podporovat velkochovy, ze kterých maso u nás pochází.
Procházíme se dál hlavní ulici malebného městečka a potkáváme restauraci, kde hraje živá hudba. Rakušané v krojích s obřími trumpetami, basou a bubny se tu starají o zábavu hostů a i my se na moment zaposloucháme. Chvilku na to jen o kousek dál vyhlížíme v oknech realitních kanceláří pozemky a domky na prodej a sníme o tom, že si tady jednou nějaký pořídíme. Pomalu se vracíme k autu a najednou si vzpomeneme, že jsme si dneska před odjezdem dali v kempu do nádrže, kam odkapává ledová voda z pramene vychladit místní pivo Schladminger. Přijíždíme zpátky do kempu, vyzvedáváme piva, zapalujeme si svíčku v lucerně, nafukujeme sedák a vaříme si v kastrůlku polévku. Taková ta klasická kempovací pohodička. Baví mě pozorovat všechny ty starší páry z karavanů, jak si večer sednou na svoje rozkládací křesílka, dají si víno a povídají si o životě, občas mi připadá, že tu prostě takhle žijí odjakživa. Mají vyzdobené a vybavené přístřešky, grily a vypadají neuvěřitelně šťastně a spokojeně.
Když se ráno vzbudíme, je nádherné počasí a vůbec se nám odsud nechce, nikam nespěcháme a tak se na recepci nakonec domlouváme, že zůstaneme ještě další noc. Vyrážíme na výlet do oblasti Planai, kde jsme ještě nikdy předtím nebyli. Necháme se vyvézt nahoru lanovkou a pokračujeme dál podle turistického značení. Cestou se zastavujeme na lehátkách, která jsou různě po stezce rozmístěna, a odpočíváme na sluníčku. Poprvé jsem si všimla, že moje kůže chytá ten krásně zlatavý odstín.
Na trase je pár hezkých výhledů a dokonce si na chvilku jen tak sedáme na louku a koukáme na krajinu kolem nás. Horský vzduch, vůně lučních kvítků a modré nebe mě najednou přiměje lehnout si do trávy a užívat si tenhle okamžik. Na Planai se mi moc líbí, ale myslím, že v téhle oblasti jsou i hezčí místa. Například výlety na Reiteralm, nebo Hochwürzen stojí fakt za to, tam bych se mohla vracet pořád
Přemýšlíme nad tím, kam budou naše kroky směřovat dál. Vlastně ani nevíme, jak daleko dojedeme, jestli uvidíme moře, nebo se budeme držet víc v horách. Další ráno si dáváme snídani, sprchu, balíme všechny věci a loučíme se s kempem. Vlastně ani nevím, jestli se dneska večer budeme mít kde vysprchovat, jestli najdeme kemp nebo budeme zase hledat nějaké nenápadné místo. Je to celkem adrenalin a pro mě úplně nová zkušenost, protože ráda mám předem aspoň trochu jasno o tom, co se bude dít, ale my se rozhodujeme z minuty na minutu. Vyrážíme celkem pozdě, před námi dlouhá cesta, konečně jsme se rozhodli, že další zastávkou bude …
Za tmy se procházíme, vítr si pohrává s hladinou vody a vlnky naráží do mola.