Dneska jsme byli bruslit a jak jsem se proplétala mezi dětičkama na bruslích, něco jsem si uvědomila. Jako malá jsem chodila bruslit na rybník u nás ve vesnici, měla jsem podle mě aspoň dvacet let staré brusle, co taťka někde vyhrabal, vypadaly otřesně, bílá už dávno nebyla bílá, byly odřený a o ostrosti nožů ani nemluvím. Každopádně, taťka jim tenkrát vdechl nový život, nabrousil mi je a dokonce mi do nich koupil svítivé oranžové tkaničky, takže jsem se na led docela i těšila. Sice jsem měla ze všech dětí nejošklivější brusle, ale na radosti to neubralo ani trochu. Co si pamatuju, moc mi to nešlo, ale v tu dobu to vlastně bylo jedno, bruslili jsme, bláznili a užívali si každou minutu venku až dokud nás nezahnala tma domů.
A když jsem si loni kupovala nové brusle, říkala jsem si jak budu bruslit, jak mi to půjde, to se přece nezapomíná…no řeknu Vám, že jsem se Toma držela jako klíště a bála se, že když mě pustí tak spadnu. Z bruslí mě bolely nohy a celkově mi to vůbec nedělalo radost, všude bylo vždycky hrozně moc lidí, takže jsem se jen tak ploužila a těšila se až půjdeme domů. Letos jsme začali bruslit víc, a zjistila jsem, že mi bruslení nejde z jednoho prostého důvodu a to je strach. Strach z toho, že spadnu, že někoho srazím, nestihnu včas zareagovat a sobě nebo někomu ublížím. A když jsme jednou přijeli na stadion a nebyl tam nikdo jiný kromě nás, začala jsem konečně opravdu bruslit. Nebála jsem se to pořádně rozjet, nohy mě z bruslí vůbec nebolely a užívala jsem si to. Tak jsem se začala učit jak správně stát, abych nespadla a teď se učím pořádnou hokejovou brzdu. No ale jakmile jsme dorazili na další a další veřejná bruslení, zase jsem začala bruslit špatně, nešlo mi to, bála jsem se a všechno to bylo zase zpátky.
Dneska když jsem bruslila nebo se spíš ploužila mezi lidmi a viděla tu dětskou radost v očích těch prďolů, co se válí po zemi, vzpomněla jsem si na sebe a řekla si, že když se budu bát bruslit naplno, tak si to vůbec neužiju a budu akorát smutná. Tak jsem se rozjela, bruslila, dělala otočky a bláznila do rytmů písniček a víte co se stalo?
Spadla jsem.
A vůbec mi to nevadilo, smáli jsme se s Tomem a ze mě najednou spadl ten strach z toho pádu, protože už jsem věděla jaký to je spadnout a vím, že se příště zase znova seberu. A tak jsem si uvědomila, že tak je to i v životě.
Jsme opatrní, protože se bojíme, abychom nespadli a neublížili si, bojíme se pořádně do toho šlápnout a radši se držíme zpátky a zůstáváme ve svojí komfortní zóně a nevystupujeme z ní, abychom něco nepokazili. Ale ve skutečnosti si ten život neužíváme. Ne naplno. Zůstáváme v práci, která nás nenaplňuje a nejsme v ní šťastní a to jen proto, abychom měli nějakou jistotu, protože se bojíme toho, že když odejdeme, spadneme.
A tak jsem se přestala bát, rozjela jsem se a bruslila jako ta malá holka tenkrát na rybníku. Neřešila jsem techniku, nebo to, že bych mohla spadnout, ani to jestli budu vědět jak správně zabrzdit.
Nikdo Vám nedá stoprocentní recept na štěstí, ani dopředu nevíte, jestli neuděláte nějakou chybu nebo nespadnete, ale pamatujte na to, že není důležitý jak se k cíli dostanete, nebo kolikrát spadnete.
Důležitý je to, že se zase postavíte na nohy.
