Ve střípcích tady s Vámi sdílím svoji cestu za uzdravením a terapie se letos stala její neodlučitelnou součástí. Rozhodla jsem se s vámi sdílet v čem mi pomohla a co jsem si díky ní uvědomila. Přestože jsem většinu svých myšlenek a pocitů dokázala v průběhu let zpracovat sama, pořád jsem měla pocit, že chybí to něco, co by mi dovolilo konečně všechno pustit. Upřímně jsem všechno brala s rezervou a počítala s tím, že si věci nemusí sednout a budu muset hledat odpovědi jinde. Byla jsem otevřená všemu.
I přesto, že jsem se cítila celkem dobře a nebyla v tom nejcitlivějším období, bylo pro mě první sezení hodně náročné. Cestou na terapii se mi honilo v hlavě snad tisíc myšlenek a měla jsem smíšené pocity. Přemítala jsem si co bych asi měla říct, abych vysvětlila celou situaci – svoje dětství a věci, které mě zasáhly, taťky smrt a to jak jsem se roky potom topila sama v sobě. Truchlení a vlny štěstí a smutku, které se u mě střídaly jako na horské dráze. Bála jsem se, že to co jsem prožila zkrátka nejde přenést slovy. Věděla jsem, že si s sebou nenosím jen trauma z toho vidět umírat vlastního taťku, ale taky spoustu dalších ran a to mi potvrdila i terapeutka. Dokonce řekla, že v sobě nenosím jen bolest svojí, ale i ostatních členů rodiny.
Generační trauma, strach o blízké, strach o sebe sama, spousta a spousta strachů, které každý den nosím v sobě. Spousta bolesti a nenaplněných potřeb. Nevyřčená slova a předstírání, že se nic nestalo. Chtěla jsem být jeden z těch článků, které tohle všechno zlomí a neponesou dál. Tolik nezahojených srdcí si svět nezaslouží.
Neotevírala jsem staré rány, protože se nikdy nezahojily.
Při prvním sezení mi terapeutka řekla, že mi nejspíš v hlavě udělala vítr a musela jsem otevřít spoustu věcí, které byly někde v pozadí, ale já to takhle necítila. Žila jsem svoje myšlenky každý den, nebyl den, kdy bych si nevzpomněla na některý z momentů z dětství,
Měla jsem obrovské štěstí, že se na mě terapeutka absolutně napojila a přestože jsem jí vždycky řekla jen útržky situací a pocitů, už na druhém sezení mi dala spoustu odpovědí. Díky terapii jsem si uvědomila, že všechny moje pocity jsou oprávněné. Že mám právo se cítit tak jak se cítím. Po sezení jsem většinou necítila úlevu, ale honilo se mi hlavou spousta věcí jako když se snažíte naučit na zkoušku a nasát do sebe všechny informace. Když jsem měla terapii, vždycky jsem si udělala hezký den pro sebe, abych s ní měla spojené hezké pocity.
Nejvtipnější část byla ta, kdy jsem se při seznámení s terapeutkou ve snaze odlehčit situaci zasmála nad zásobou kapesníčků a potom jich sama spotřebovala celou hromadu. Celou hodinu jsem proplakala a tu další taky. Představila jsem si jak bych se cítila, kdyby někdo podobný příběh vyprávěl mě. Najednou mi bylo líto té cácorky, která si tím vším musela projít a uvědomila jsem si, že se ve mě za všechny roky nastřádalo spousta bolesti, kterou jsem neuměla pustit. A to byla jedna z věcí, kterou mi terapeutka řekla. Podle jejích slov s sebou vláčím spoustu bolesti a neumím ji odložit. Neuvěřitelně se na mě napojila a pokládala mi otázky, které mě donutily se ponořit do vlastních myšlenek ještě hlouběji. Pomohla mi spoustu věcí pochopit a podívat se na ně z jiného úhlu pohledu.
Já si terapeutku vybrala na základě doporučení kamarádky a tohle bych doporučila i Vám. Pokud máte v okolí někoho, kdo na terapii chodí a je se s svým terapeutem spokojený, je velká šance, že sedne i Vám. A věřte mi, že překonat strach a jít na první sezení je ten nejtěžší krok. Berte terapeuta jako někoho, kdo Vás provede cestou za uzdravením duše a pomůže Vám změnit pohled na celou situaci.
Pokud máte k terapii nebo článku nějaké otázky, neváhejte mě kontaktovat e-mailem ter.jirousova@gmail.com nebo tady v komentářích.
Posílám jedno velikánský objetí, T.
EN version
Therapy
I am sharing my healing journey here with you and this year therapy became an inseparable part of it. I decided to share on here in what ways therapy helped me and what I learnt from it. Although I managed overcoming most of my feelings by myself throughout the years, I still had this feeling that something is keeping me in it and I am not able to get over it. To be honest I was a bit skeptical and wasn’t counting on finding someone who will give me the answers. But I was still open to at least try.
Although I felt good in the moment I started going to therapist and I wasn’t in the most sensitive stage of grieving, the first session was really hard for me. On my way to the therapist I had thousands things in my mind and I had totally mixed feelings about it. I was thinking about what I should say to make the therapist understand why I am there – all the things about my childhood trauma, my dad who passed away and how much he meant to me. All those years I was drowning in myself. Grieving and waves of happiness and sadness that made me feel like I am on a big emotional rollercoaster. I was afraid that these things are just indescribable. I knew I am not only carrying my trauma from seeing my dad fade away, but a lot of other things from the past. The therapist even old me that not only I am carrying my own pain, but all traumas of our family. Generational trauma, fear of losing my closed ones, fears about myself, lot of fears that I am fighting everyday. A lot of pain and unfulfilled needs. Unspoken truths and pretending like nothing ever happened. I wanted to be the one who will broke the cycle. The world don’t deserve so many broken hearts.
I wasn’t opening old wounds because they never healed.
At first session my therapist told me she is about to make my head explode probably, because we will open a lot of painful themes, but i’ve never felt it that way. I was living my thoughts every day, there wasn’t a day that I didn’t think of it.
I had good luck to find the therapist who immediately connected to me and although I always said some of the bits of things that happened she gave me many answers on the second session. Thanks to her I understand that all of my feelings are and always were valid. I have the right to feel the way I am feeling. After the session I didn’t felt relieve, but I had many things running through my head, the feeling was kinda similar as when you study for exams and you can’t stop thinking about it. So I always did something nice for myself after therapy so I have positive feelings about the day.
The funniest part of my therapy was when I saw about ten boxes of tissues and started to make jokes about it to shake the atmosphere of first session a little bit only to use a big portion of tissues cause I cried the whole hour and half, hahah. Not for feeling pity about myself, but for the therapist who has to listen all of those things. But i was sorry even for the little girl I was back then and I saw the amount of pain I had to go through. I was seeing it from her point of view. The therapist told me I am carrying all the pain in me and I don’t let things go. I felt the connection between us as she was asking me questions that made me think about all of it a lot deeper. She helped me to understand what happened and view things from a different angle.
And how I picked my therapist? My friend was seeing her and told me about her, so I had a positive review from someone close. If you know someone who is going on therapy, try to ask them there’s a chance that it would be a great match for you too. And trust me that making the first move to go to therapy it’s the hardest thing. Therapist is someone who can heal your soul and change the way you think.
Also if you have any questions about therapy, send me e-mail ter.jirousova@gmail.com or comment here.
Sending you a big hug, T.