Co je to vlastně trauma a jak člověk pozná, že si jím prošel/prochází? Definice traumatu je podle mě u každého člověka rozdílná a nezáleží ani tak na tom, z čeho trauma pochází, ale na tom jak moc nás ovlivňuje v každodenním životě po události, která ho způsobila. Já byla už odmalička hodněkrát vystavena stresovým situacím a mockrát jsem zažívala strach o blízké členy rodiny. Ochranná křídla nade mnou celé dětství a dospívání držel taťka a tak když zemřel, měla jsem pocit, že jsem zranitelná a že se naplnilo všechno to, čemu jsem se celé roky snažila vyhnout…někoho jsem ztratila.
Odmala většina z nás byla vychovávána k potlačování emocí. Často jsme tak mohli slyšet věty jako ‚nebreč, velký děti přece nebrečí‘ nebo ‚nezlob, jinak nic nedostaneš‘ přitom to bylo přesně to, co bychom dělat měli. Nepopírat svoje emoce, nepotlačovat svojí zlost, bolest, slabost, hravost, kreativitu. Plakat když to tak cítíme, dát najevo, že se nám něco nelíbí nebo nám není příjemné. Já si od dětství pořád opakovala, že musím být v těžkých chvílích silná a nesesypat se. Až v momentě, kdy se to doopravdy stalo a já si připadala naprosto ztracená jsem si uvědomila, že vůbec silná být nemusím a že je nejdůležitější dát průchod svým emocím ať jsou jakékoliv. Být zranitelný a ukázat svoje slabiny ale není cool.
Při cestě za uzdravením jsem si největším nepřítelem byla právě já sama. Jakkoliv jednoduše to může znít, přesvědčit sám sebe o tom, že je možné cítit se zase bezpečně sám se sebou zabere spoustu práce a ta někdy může být dlouhá a vysilující. Možná jste sem přišli najít odpovědi na to, co trápí vás ale já můžu mluvit jen a jen za sebe a svoje zkušenosti. Přesto věřím, že vám pomůže i jen myšlenka na to, že v tom jak se cítíte nejste sami. Rozhodla jsem se, že tady vytvořím bezpečné místo a budu k vám naprosto otevřená v tom, jak jsem vnímala a vnímám svoje trauma já.
Vlastně až teprve nedávno jsem si uvědomila, že trauma a strach ze smrti, kterému jsem musela čelit na vlastní oči teď v dospělosti nebylo mým prvním traumatem a že jsem v dětství byla vystavena hned několika situacím, které by podle mě nemělo zažít žádné dítě. Přestože se mě alespoň jeden z rodičů snažil před vším chránit, cítila jsem že ve mě strach a nedůvěřivost v okolí a sebe sama vzbuzuje hodně negativních emocí. Bála jsem se lidem otevřít, bála jsem se riskovat a dlouho se držela v bezpečí, aby se mi nic špatného nemohlo stát a nikdo mi nemohl ublížit. Přesto jsem sama v sobě cítila tu neuvěřitelnou touhu poznat svět a sebe sama. Často jsem snila o tom, že až vyrostu, splním si všechny svoje sny a překonám všechny svoje strachy. Až časem jsem si uvědomila, že ten strach, který se mě držel nebyl tak úplně můj.
trauma a úzkosti
Po taťkové smrti jsem si dlouhou dobu vůbec neuvědomovala, že to co zažívám je post traumatický stav a myslela si, že strach a úzkosti jsou za téhle situace normální a prostě časem přejdou. Po zhruba dvou letech, kdy se ten kolotoč dobrých a horších období střídal jako na horské dráze jsem ale měla pocit, že už se už nikdy nebudu cítit kompletně bezpečně a ‚normálně‘. Věděla jsem, že potřebuju zase získat důvěru v sebe sama. V tom mi nejvíc pomáhalo cestování, kdy jsem vystoupila z komfortní zóny překonávala sama sebe a cítila se skvěle. Do každé další dovolené jsem odpočítávala dny, protože jsem vždycky cítila ohromnou úlevu a měla pocit, že je svět v pořádku a s ním i já.
Milovala jsem cítit se zase dobře. Naopak ve chvílích, kdy jsem nevěděla, kdy někam zase vyrazíme jsem měla pocit, že nemám kam utéct a že se cítím zase hrozně. V období celosvětové pandemie ale člověk moc nikam utéct nemohl a tak jsem se naučila dělat drobnosti, které mi v těžších chvílích pomáhaly cítit se dobře. Naordinovala jsem si každodenní procházky, vnímala přírodu, pozorovala padající listí, obdivovala červánky se zapadajícím sluníčkem a to jak se příroda v každé sezóně mění, večer jsem seděla u otevřeného okna a zapisovala si do deníku svoje pocity a seznamy vděčnosti. Díky tomu jsem byla schopná uvědomit si jaké bohatství mám a že se nemusím strachovat, že mi něco tam venku utíká.
Protože se mi stavy úzkosti vracely hlavně v noci, naučila jsem se si před spaním pouštět zvuk praskajícího krbu, nebo deště. Ve chvílích těch nejhorších úzkostí, kdy jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout jsem před spaním meditovala a dělala dechová cvičení, abych svoji mysl zklidnila a uvědomila si, že jsem v bezpečí.
Začala jsem pravidelně běhat menší vzdálenosti a vždycky po běhu se cítila skvěle. Jakákoliv fyzická aktivita, kterou můžete dělat venku je pro mysl skvělá a neuvěřitelně osvěžující. Já jsem střídala běh a pomalou něžnou jógu. V tomhle období jsem propadla čtení seberozvojových knížek v angličtině. Většina zahraničních youtuberek, které sleduji četly knihy, které se u nás nedaly v překladu sehnat. Zkusila jsem tedy číst v angličtině a neuvěřitelně si to zamilovala. Byla to forma terapie, při které jsem se navíc zlepšovala v angličtině a to bylo skvělé propojení. Díky tomu, že jsem četla knihy, kde popisovali pocity, které jsem cítila, jsem věděla že rozhodně nejsem sama, kdo si podobnou situaci prožil a prochází si těžkým obdobím. Bylo pro mě snažší se lidem víc otevřít.
bod zlomu
Pamatuju si na jeden den, kdy jsme leželi na pláži v Chorvatsku a já pozorovala modrou oblohu a vlny narážející do okolních skal. Šla jsem si sednout blíž k moři a vzala si sebou deník a propisku. V ten moment jsem věděla, že se něco ve mě změnilo. V mnoha ohledech mi pomohla kniha Healing is the new High, kterou napsal Vex King. Při jejím čtení jsem měla spoustu aha momentů a cítila, že to co prožívám nemá neomezenou platnost, pokud to já sama nedovolím. Věděla jsem, že záleží jenom na mě kdy se všechno zlepší a po celou dobu jsem někde uvnitř cítila, že se jednou budu zase cítit dobře. Otevřela jsem deník a zapsala si několik vět, díky kterým jsem cítila, že začíná moje cesta za uzdravením.
‚Jsem tak vděčná, že můžu být u moře, obdivuju sílu vln a modrou oblohu. Ve vlnách nechávám rozplynout všechny svoje strachy. Pouštím minulost, abych se mohla zase cítit dobře. Nechávám být všechno, co nemůžu změnit. Odpouštím všem a všemu, co se stalo. Nemohla jsem udělat víc. Pouštím všechen strach, který mě ovlivňuje a vnímám jen to, co je teď a tady. Jsem připravená být zase sama sebou a věřím, že jsem na správné cestě. Budu v pořádku.‘
V tu chvíli jsem se rozhodla, že už se nechci nikdy cítit tak jak jsem se cítila a že chci zase žít bez strachu. Pamatuju si, že jsem při jednom ze svých běhů běžela kolem psychologické poradny a řekla si, že kdybych tam potřebovala jít, je to v pořádku. Je v pořádku vyhledat pomoc. Viděla jsem umírat vlastního taťku a to prostě nejde zapomenout ze dne na den. Kdybych potřebovala svoje pocity vysvětlit a pomoct je zpracovat, je tu místo, kde mi někdo může pomoct. Já si ale v tu chvíli řekla, že to ještě jednou zkusím zvládnout sama a v případě, že to nepůjde, pomoc vyhledám. Jsem pyšná na to, že se mi to nakonec malými krůčky podařilo. S většinou věcí jsem byla schopná se vyrovnat sama. Přesto si myslím, že s pomocí někoho, kdo umí s emocemi pracovat bych se mohla cítit líp mnohem dřív.
Začala jsem se víc svěřovat svým přátelům a o svých pocitech mluvit naprosto otevřeně. Přirozeně jsem získala pocit, že se vytváří bezpečné místo pro obě strany. Až teprve v momentě, kdy jsem přestala sama sebe přesvědčovat, že jsem silná a byla schopná přiznat sobě i okolí, že si procházím těžkým obdobím jsem cítila, že jsem na správné cestě a mám kolem sebe ty správné lidi. Často sami sebe držíme v pasti jen tím, že si problém nepřiznáme a nepracujeme s ním. Neuzdravila jsem se ze dne na den, ani netvrdím že mám vyhráno a vím jak na to. V náročnějších a stresovějších obdobích se mi spousta negativních pocitů vrací. Často mi taťka chybí a rozpláču se cestou do práce jenom protože bych si přála, aby tady byl. Ale ani pláč, ani negativní pocity už nevnímám jako svoje selhání ale součást procesu.
Bezpečné místo
- Přijetí situace – minulost nezměním
- Odpuštění a sebepřijetí – není víc, co jsem v danou chvíli mohla udělat, jinak bych to udělala. Nezměním to, jak se zachovali ostatní, ale můžu ovlivnit to, jak se budu cítit, kdyby se něco podobného opakovalo.
- Podvědomá láska – mluvit k sobě stejně laskavě jako mluvím s přáteli nic nestojí a může to změnit nastavení mojí mysli.
- Nastavení hranic – koho kolem sebe chci mít – bezpečně místo
- Uzdravení přichází z nitra – dávám si čas a prostor pro uzdravení, nehledám únik ale cestu zpátky k sobě
- Nebojím se nechat věci jít – to, že něco nechám jít neznamená, že už mi na tom nezáleží nebo se něčeho vzdávám. Nechat věci jít je moje vědomá volba a je to jeden z nejpodstatnějších kroků k uzdravení
- Vytvářím si bezpečné místo vedle lidí, které mám ráda a mají podobné hodnoty. Sdílím svoje emoce a pocity upřímně a dávám prostor nejenom sobě, ale i svému protějšku se otevřít. Obohacující vztahy.