Jedním z mých cílů pro tenhle podzim bylo věnovat se sama sobě ještě mnohem víc a v rámci toho jsem si přála začít chodit na jógu. Tak nějak jsem si vysnila, že jóga propojí pohyb, zlepšení držení těla a taky všechny hodnoty, které mám a pomůže mi utřídit si myšlenky a být zase sama sebou. Přála jsem si prostě se tomu všemu oddat a uvolnit tělo i mysl, alespoň na chvilku v tom ruchu všude kolem. V poslední době mi nebylo dobře, cítila jsem se unavená, často jsem myslela na taťku a často se trápila maličkostmi, na kterých ve výsledku vůbec nezáleželo.
Stejně jako vždycky jsem se zase posbírala a našla si sama k sobě cestu a na tu jógu opravdu úplně poprvé vyrazila. Když jsem stála před tělocvičnou s desítkou nových tváří a s podcastem v uších, přemýšlela jsem jaký to asi bude a napadlo mě, že budu buď zklamaná, nebo to bude jen další strojený cvičení, ale ty myšlenky jsem hned zahnala a řekla si, že to bude skvělý.
To, co se pak uvnitř mě odehrávalo mi vzalo dech.
Nechci úplně zacházet do detailů, ale řekla bych, že jsem v lektorce našla někoho, kdo mi potvrdil všechny ty věci, co se ve mě poslední dobu hromadily a čekaly, až je někdo vysvobodí a až si konečně uvědomím, na čem opravdu záleží. A tak jsem tam ležela, po parádní hodině jógy, která mi k mému překvapení celkem šla a v momentě, kdy jsme se měli na konci uvolnit a relaxovat, lektorka zhasla světla a začala k nám promlouvat. Vnímala jsem sama sebe, svůj dech a její slova a bylo to tak přirozený a krásný.
Její slova přesně zasáhly do toho nejcitlivějšího místa uvnitř mě, až se mi najednou nahrnuly slzy do očí. Všechny ty emoce, co jsem v sobě za poslední dva měsíce, možná i roky potlačovala a nevěděla si s nimi rady prostě najednou chtěly ven a já si v tu chvíli uvědomila jak moc jsem vděčná. Vděčná za všechny ty těžký chvíle, který mě potkaly, který ze mě udělaly člověka jakým jsem dneska a který mě utvrzují v tom, že člověk vždycky dokáže zase znova vstát, i když má pocit, že tentokrát už to nepůjde.Vděčná za to, že to nikdy nevzdávám a vždycky si najdu cestu. Vděčná za všechno co mám a za lidi, co jsou kolem mě. Vděčná za to že mám sebe. A tak jsem jen ležela a slzy mi stékaly na podložku.
Nikdo si toho nevšiml, ale když jsem pak odcházela, viděla jsem, že nejsem sama s rozmazanou řasenkou a pak jsem si uvědomila, že se vlastně nemám za co stydět a tak se už teď těším na další hodinu jógy, kde se budu zase věnovat jen sama sobě a věřím tomu silnýmu pocitu uvnitř, kterej mi říká, že jsem konečně našla ten ventilek, kterej jsem potřebovala mít ve svým životě.
A i když se občas ztrácím, tak se zase vždycky znova najdu a to je to, co mě drží nad vodou.
A tak si tu tak potajmu sním o dalších věcech, který mi přichází na mysl každý den a já je nemůžu a ani nechci zahnat. To, co budí motýlky v břiše vždycky, když na to pomyslím. To vystoupení z komfortní zóny a přirozenost. To je cesta, kterou jsem hledala. Chci k vám mít blíž a předat Vám kus sebe, protože věřím, že stejně jako se občas na té svojí cestě ztrácím já, se ztrácí i ostatní. A z vlastní zkušenosti vím, že jen vědomí, že v tom nejsem sama mi vždycky pomůže se v tom neztratit úplně.
A tak bych si přála oprášit ten mikrofon, co už několik měsíců čeká na tu správnou chvíli stejně jako já a neschovávat se pořád jen za písmenka, i když blogování miluju. Přála bych si, abychom všichni přestali jen bezmyšlenkovitě scrollovat a začali si předávat ty reálný a důležitý věci. A tak věřím, že si už brzy udělám čaj, zachumlám se do deky a nahraju první epizodu mého podcastu a že Vás to možná taky trošku přiměje si jít za tím, po čem toužíte a sníte, bez ohledu na strach.
V minulém týdnu jsem si dokonce psala nezávisle na sobě hned s několika z Vás, a víte co? Najednou jsem si uvědomila, že to co denně konzumuju dělají fakt reálný a tak skvělý lidi! (haha vím, objev století), ale překvapilo mě, že za tím „instagramovým pozlátkem“ jsou tak skvělý holky a řekla jsem si, že bych je chtěla poznat. Moje mise zní jasně-poznat všechny kreativní a skvělý lidi, který mají podobný hodnoty a pohled na svět jako já a kterým nebude vadit, že jsem ten největší snílek na světě, protože to mají stejně.
A když už jsem u toho světa, jsem vděčná za to, že Vám už konečně můžu prozradit, že vyrážíme s holkama na další výlet a že mě holky přemluvily, abych zase natáčela něco jako vlog na památku, stejně jako ve Vídni. Takže se můžete těšit nejen na článek, ale pokusím se všechno zdokumentovat i na video.
A kam že to jedeme?