Známe to všichni, to šílenství kolem novoročních předsevzetí… to jak si všichni dávají za cíl něco čeho chtěli dosáhnout už dávno. Původně jsem plánovala zveřejnit blog na instagramu na Nový rok. A víte co jsem si potom řekla? Proč?…Věčně na něco čekáme. Pořád si říkáme že není vhodná chvíle, že teď se to nehodí a bla bla.V tu chvíli jsem si řekla, že nemá smysl čekat na jeden den, který stejně nic nezmění a tak jsem ho pustila ven dřív… a jsem za to ráda, protože vím, že si tu cestu k lidem najde i tak. Myšlenka toho, že třeba někomu už teď může ten článek pomoct, nebo motivovat k tomu, aby se nebál vydat se někam na vlastní pěst, že se nemusí bát vystoupit ze svojí komfortní zóny a dělat věci, který miluje mě dělá neskutečně šťastnou.
Mám v hlavě tolik nápadů a sepsaných tolik témat o kterých chci psát, ale pak přijde chvíle jako je tahle, kdy poslouchám písničky a mám prostě chuť psát. Ani vlastně nepřemýšlím nad tím co píšu a písmenka lítají jedno za druhým. Tyhle chvilky miluju. Dostat ze sebe ty aktuální pocity, emoce, radost, strach, bolest. Přesně takhle jsem začala psát první články… psala jsem do wordu věci, co jsem tenkrát mohla sdílet jen se svou rodinou. Měla jsem potřebu to ze sebe dostat, protože okolí mlčelo. To mlčení bylo horší, protože víte, že všichni kolem Vás ví co se stalo ale bojí se Vás na to zeptat, nebo vlastně říct cokoliv a já to chápu. Ale i když jsem o tom nedokázala mluvit, nedokázala jsem o tom ani mlčet.
Když jsem po kousíčkách skládala tenhle svůj dávný sen a konečně přišla na to jak se nastaví stránka aby vypadala přesně tak, jak si představuju měla jsem vždycky tak super pocit, že mě to motivovalo k tomu, abych v tom pokračovala… a tak jsem psala a psala, přečetla několik knih a pracovala na blogu, abych netrávila tolik času myšlenkama na to jak moc to všechno bolí. Vím, že jsem mohla psát už dávno, ale tolikrát to ztroskotalo na tom, že jsem neměla název, nebo nevěděla jak blog vlastně pojmout, o čem psát, ale teď je to všechno tak přirozený a snadný.
Co tím vším chci říct je to, že často odkládáme věci po kterých toužíme a to jenom proto, že se bojíme udělat ten první krok. I já se bála, nebyla si jistá, ale teď už vím, že nemá smysl čekat na jeden den v roce, nový měsíc, nebo Nový rok abychom si začali plnit sny a pracovali na sobě. Jeden den v roce nic nezmění, neudělá nám lepší podmínky, ani nedostaneme návod k tomu jak to udělat aby to všechno fungovalo. Vždycky je to všechno jen na nás a na tom, jak s každým novým dnem naložíme. A tak se nevzdávejte, bojujte za svoje sny, makejte na sobě a buďte tou nejlepší verzí sebe.
Každý den!
