Bylo 21.ledna a my jsme zrovna odstrojili Vánoční stromeček a i přesto, že venku byla docela zima, nabalili jsme na sebe tisíc vrstev a vydali se vstříc sněhovým vločkám a červeným tvářím. Jakmile jsme postavili stromek hned vedle dalších, co taky splnili svoje Vánoční poslání, vydali jsme se na malou procházku. Tom mi nejdřív neřekl, že hlavní důvod, proč se chce jít tak moc projít ven je ten, že chce vyzkoušet jestli už je zamrzlý rybník. Můj hokejista. Na rybníku byla ale zatím jen silnější krusta, která by váhu bruslaře neunesla a tak jsme se šli rychle ohřát domů do tepla. Při cestě zpátky nám ale přes cestu přeběhl malý bílý naježený drobeček a ukryl se v trávě a křoví. Ty joo někomu uteklo morčátko a teď je všude taková zima a teplota by měla v noci být místy až -10, napadlo mě hned. Věděla jsem, že ho musíme vzít do bezpečí jinak by venku umrzlo. Tak jsem se k němu opatrně přiblížila ale nedůvěřivý bobek zalezl ještě víc do křoví. Nakonec se mi podařilo ho vylákat z úkrytu na kousek zelené travičky, která se ještě statečně bránila mrazu. A tak jsme šli domů. Já, Tom a ten neznámý vystrašený maličký, kterého jsem nesla v náručí. Vůbec jsme netušili jak celou situaci vyřešíme. Doma jsme vzali stará trička a zabalili ho aby se trochu ohřál, našli jsme krabici od bot abych ho nemusela pořád držet v ruce. Nevěděli jsme o něm nic, ani o morčátkách, takže jsme mu dali akorát trochu zeleniny a postupně jsme začali zjišťovat co všechno vlastně může jíst. Byl vyděšený, promrzlý a nejspíš i vyhladovělý, protože i přes všechen ten strach zeleninu baštil. Hned jsme sdíleli jeho fotku do všemožných skupin na facebooku, protože jsme zkrátka nevěřili tomu, že by ho někdo mohl úmyslně vyhodit ven v takových mrazech. Během několika hodin můj příspěvek sdílelo několik tisíc lidí, většina mi psala, že ho někdo stopro vyhodil a že si ho máme nechat, další lidé mi psali že je krásný a že by si ho od nás vzali a postarali se o něj, ale já chtěla počkat jestli se přece jen někdo neozve. Neozval. Rozvěsili jsme po okolí plakátky s fotkou a telefonním číslem a pozorovali z okna jak se u plakátků lidé zastavují a čtou si je. Někdo ho musí přece musí hledat.
Jak jsem ho tak zahřívala, všimla jsem si, že má jednu tlapku poraněnou a oteklou. Když jsem mu druhý den omývala tlapky a urousané spodní chlupy, všimla jsem si, že má na zádech nad zadečkem bouličku. Pod všemi těmi dlouhými chloupky to předtím nebylo vidět, ale jakmile jsem to objevila bylo mi hned všechno jasné. Nikdo ho nehledá, nikomu nechybí, nějaký zbabělec ho prostě vyhodil ven aby umrznul. Bylo nám ho tak strašně líto. Neměli jsme nic kam bychom ho mohli dát, tak jsme mu obětovali jeden z hlubších košů na prádlo a nakoupili mu hoblinky a seno. A tak šel den za dnem, kdy jsme čekali, zjišťovali a rozmýšleli se, co uděláme, aby to pro toho maličkého bylo to nejlepší. Já věděla, že kdyby to bylo jen na mě, tak si ho necháme. Oba jsme ale doteď byli toho názoru, že žádné zvíře do bytu nechceme, že plánujeme dál cestovat a nechceme pak někoho zatěžovat hlídáním, ale ve chvíli, kdy jsem držela Bobše v ruce jsem měla pocit, že se o něj prostě musíme postarat. No a tak jsme si řekli, že se o něj postaráme a potom uvidíme. Vzali jsme ho k veterinářce, tak se na něj podívala, řekla, že máme tlapku mazat antibiotickou mastí a že jestli chceme, že mu „za čtyři stovky tu bouli vyřízne“. Ok, tak to asi ne. Šli jsme hned na to ještě k dalšímu veterináři, protože nás paní doktorka zrovna neuspokojila, tak jsme chtěli znát další názor. Pan doktor už malého vyšetřil důkladněji a seznámil nás i s možnými riziky případné operace, přesto jsme se ale neobjednali. Doma jsme udělali důkladnější průzkům a zjistili, že injekční narkóza je pro tak malé tvorečky náročná a ne každý umí odhadnout kolik toho morčátko snese. Nejbezpečnější pro ně je operace v inhalační narkóze a přímo u specialisty na hlodavce, tak jsme se rozhodli, že uděláme maximum, aby to zvládnul a objednali jsme ho na kliniku do Prahy. Průběžně jsem všechny informovala o jeho stavu a překvapilo mě, že mi spousta lidí mi psala, že mi na zákrok přispějí. I když jsem za to byla moc vděčná a díky tomu jsem zjistila, že se ještě najdou dobří lidé, přijala jsem to všechno jako naše rozhodnutí a rozhodla se všechno uhradit sama. Termín ale byl až skoro za měsíc a tak jsme trávili s Bobšem spoustu času. Někdy jsme ho jen hodiny pozorovali jak baští, jak se myje a co dělá. Každý den jsem si ho vzala i s malým pelíškem co jsme mu koupili na gauč a mazlila se s ním klidně i hodinu. Pamatuju si, že když mi poprvé usnul pod návalem hlazení v náručí říkala jsem si, že se u nás konečně cítí v bezpečí. Občas se mi poštěstilo, že i zabublal spokojeností, bylo mu u mě hezky a to pro mě byla po tom všem neuvěřitelná odměna. Věděla jsem, že ho chci zahrnout láskou, kterou nikdy předtím nejspíš nepoznal. Občas nám připadal smutný a nevydal ani hlásku a to jsem četla, že morčátka pořád něco brblají, tak jsme zjistili, že jsou zvyklá na to žít ve společnosti dalších morčátek a to byl první moment, kdy jsem si uvědomila, že se ho budu muset vzdát, protože přece mít dvě, to nejde… tak jsem poprvé brečela, protože jsem věděla, že musím obětovat svoje city k němu, aby on byl šťastnej a byla jsem ochotná to udělat a najít mu nový domov. Když mě Tom objevil s maličkým v náručí a s pláčem, řekl mi že to nějak vymyslíme a tak jsme se domluvili, že když se maličký dá do kupy a bude se mít čile k světu, pořídíme mu kamaráda nebo kamarádku a necháme si ho. A jak šel den za dnem, občas nastala situace, kdy musel maličkého nakrmit Tom a tak si uvědomil, že je závislý jen a jen na nás. Časem jsme mu koupili nový domeček, aby měl víc místa a z dřevěné bedýnky sestavili přístřešek, aby měl svoje útočiště. Miloval to tam a víc a víc nám začínal věřit.
Vždycky voněl po kopru, bazalce nebo bylinkách, co byly nasušené v senu. Občas jsme ho zlobili a dali mu jídlo na střechu aby se o něj musel snažit a najít ho. Často nás odzbrojoval svým roztomilým pohledem a vždycky když jsme šli spát koukali jsme na něj ve dveřích ještě několik minut a on si položil hlavu a koukal na nás.
Zamilovali jsme si ho.
Byly chvíle, kdy jsme se o něj strašně báli, protože si najednou lehl na bok mimo domek a trhavě dýchal, nebo měl z ničehonic střevní potíže a tak jsme bojovali a každý den se něčemu novému přiučili. Našli jsme moc milou paní z Prahy, která má azyl, kam ukrývá nalezenečky a hledá jim nový domov a ta mi moc pomohla. Všechno jsem s ní vždycky konzultovala a radila nám i kam na kliniku a co dělat, když je maličkému špatně. Při první návštěvě kliniky jsme museli hledat Bobše v přepravce zachumlaného pod pelíškem a v seně. Bál se. Dostal antibiotika a s nimi začal náš ranní rituál. Takže byla dvojitá a někdy i trojitá dávka mazlení za den. Ráno i večer jsme trávili pravidelně spolu a vždycky jsem jako první nachystala snídani pro něj, nechala jí trochu ohřát z lednice, přichystala podložku a pelíšek na gauč a potom jsme poctivě dali antibiotika a hned na to kopr, bazalku, mrkvičku nebo fenykl aby to zajedl. Podle toho, jak se mnou občas bojoval usuzuju, že chuť léků nebyla zrovna nic extra. Ale zvládali jsme to, den za dnem. Večer přišlo na řadu mazání tlapky a dezinfikování a mazání bouličky na zadečku, ve které byla hlubší ranka, bylo to něco jako obří pupínek. Jen s tím rozdílem, že v něm probíhalo nádorové bujení. Vždycky jsem ho musela uplatit kouskem jablíčka, brokolice nebo salátku, abych ho mohla ošetřit. Často jsme pak trávili třeba třičtvrtě hodiny jen hlazením a mazlením. Nikdy nezapomenu jak mě vždycky pozoroval, když jsem mu klidně i dvakrát, nebo třikrát za den uklízela domek od bobečků. Chtěla jsem, aby byl co nejvíc v suchu a měl čistý pelíšek, aby se mu tlapka a boulička co nejdřív zahojily a vše bylo připravené na operaci. Nožku měl podle paní doktorky někdy v minulosti zlomenou a špatně srostlou, ale podařilo se nám aspoň zahojit ranku, kterou na ní měl. Druhá návštěva po dobrání antibiotik byla rychlá a Bobš se už tolik nebál. Přišla ale chvíle, kdy ho paní doktorka vzala z pelíšku aby ho ošetřila a když ho pak nechala volně na stole, běžel ke mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se s námi cítí v bezpečí. Mohl zalézt do pelíšku nebo do přepravky, ale běžel ke mě. Celou cestu jsem ho pak v autě měla na klíně a hladila ho až dokud neusnul. Když jsme pak přijeli domů museli jsme ho dokonce jako miminko vzbudit, že už jsme zpátky doma. V bezpečí. Jednou večer, když jsme si s Tomem chystali večeři a otevírali ledničku a ještě nebyl čas Bobšovy večeře na nás najednou zapískal. Mělo to být asi něco jako „hej já jsem tu taky, dejte mi taky nějakou mňamku“ Od té doby na nás občas takhle pískal a tak jsem byla ráda, že už se tolik nebojí. Týden na to měla proběhnout operace a nevím proč, ale měla jsem pocit, že se o něj nemusím bát. Viděla jsem, že ani on se nebojí, protože i když jsem ho dala do přepravky jen si spokojeně baštil seno. Pusu na posilněnou a jel s Tomem na kliniku. Měli ho operovat kolem dvanácté, ale už v půl dvanácté jsem měla hovor od Toma. Volal, protože mu zrovna doktorka řekla, že to Bobš nezvládl… Měl dva nádory a nejspíš metastáze po těle. Operovaly ho tři doktorky, měl inhalační narkózu, ale prostě neměl dost síly na to, aby to zvládl. A tak jsem celý den až dokud ho Tom nepřivezl probrečela a prostě tomu nemohla uvěřit. Byl to přece náš Bobš. Snažili jsme se aby všechno dobře dopadlo a ono to prostě nevyšlo. Ale víte co? Hned po tom, co jsme ho pochovali i s jeho pelíškem, okousanými větvičkami z broskve a jabloně, kamínkem ve tvaru srdíčka, který jsme mu dali, přístřeškem a taky senem, fenyklem a koprem, který tolik miloval, uvědomili jsme si, že nás za tak krátkou dobu tenhle malý drobek spoustu věcí naučil. Dali jsme mu svoje věci, protože jsme chtěli aby se měl co nejlíp. Ukázal nám, že si tu lásku nemusíme schovávat jen sami pro sebe a udělal z nás rodinu. Najednou to nebylo jen o nás, ale hlavně o něm. A tak víme, že i on tu měl svoje poslání a že tenhle dárek, který jsme si domů přinesli místo Vánočního stromečku, nám někdo poslal abychom si tohle všechno uvědomili.
Děkujeme Bobši, nikdy na tebe nezapomeneme ♥
