Zápisky z cest III. – Dolomity

Jakmile spatřím první vrcholky italských dolomit, mám v sobě zase ten zvláštní pocit. Vím, že přesně tenhle typ cest je pro nás s Tomem nejlepší, nechceme trávit dovolenou na jednom místě a už vůbec ne čtrnáct dní na jedné pláži u hotelu. Mnohem lépe se cítím v teniskách a s batůžkem na zádech při objevování nových míst. Pokaždé, když vyšlápneme další kopec, mám v sobě úplně jinou energii než v běžném životě. Neumím to správně vysvětlit, ale jsem přítomná v tom okamžiku a jen se dívám do dálky a zhluboka dýchám a s každým výdechem jakoby se všechny trable pořád zmenšovaly až se nakonec rozplynou v dálce. V horách nechávám kus sebe a to na mě má úžasný vliv. Ráda se ztrácím, protože si díky tomu dokážu utřídit myšlenky a znova se najít. Zjistit, co je opravdu důležité a čím nemá cenu se zabývat.

 Naší úplně první zastávkou v italských dolomitech je jezero Lago di Carezza. Je to jediné místo, které stihneme navštívit ještě předtím, než úplně zapadne slunce. I přes veškerou únavu z cesty si směle vykračujeme lesní pěšinkou směrem k jezeru. Páni! Tolik odstínů modré, tyrkysové a zelené na jednom místě jsem snad ještě nikdy neviděla. Obcházíme jezero kolem dokola a obdivujeme horský masiv, který se odráží v jeho hladině a z každého úhlu dostává úplně jiný rozměr. Z pohodlí dřevěné lavičky pak pozorujeme, jak slunce vytváří stín v každém záhybu skalnatého útvaru. Na tohle bychom se mohli dívat hodiny a hodiny. Člověkem nedotčená příroda, zapadající sluníčko a průzračné jezero nám umožní naprosto ohromující podívanou a jen těžko bychom se s tímhle místem teď rozloučili a tak se rozhodneme, že přespíme nedaleko, abychom to tady mohli navštívit ještě při rozbřesku. Snad poprvé nám je v noci opravdová zima a já se proto několikrát vzbouzím, abych se ještě víc zavrtala do spacáku. Z našeho původního plánu, udělat si na nedalekém posezení k snídani vajíčka, kvůli zimě sešlo. Přece jen je jezero v trochu větší nadmořské výšce a tak je tu i chladněji. Pohled na Lago di Carezza při východu slunce si ale ani kvůli chladnějšímu ránu nenecháme ujít . Cestou k jezeru potkáváme auto Francouzů, kteří spí přímo u hlavní silnice, z okna jim vlaje přehozený ručník a pod autem se válí jejich boty, podle toho jak okatě parkují usuzuju, že my si možná děláme s přespáváním v autě až moc velkou hlavu. U jezera se schází ještě další nadšenci s foťáky a všichni pozorujeme jak se objevují první sluneční paprsky. Zachumlaná v mikině si v poklidu na lavičce snídám jablíčko a znova si užívám pohled na tu krásu. Tom mezitím vytáhl drona a opodál natáčí pár záběrů na památku. Naštěstí je ten náš drobek celkem tichý, takže nenarušuje atmosféru krásného rána.

Celý dnešní den chceme strávit na jednom z mých vysněných místFotku Secedy mám v mobilu uloženou už pár měsíců, takže se nemůžu dočkat až jí uvidím ve skutečnosti. Lanovka vyjde celkem draze, ale nechceme ztratit několik hodin škrábáním se nahoru. Nakonec zjišťujeme, že se dá zaparkovat celkem vysoko, tak pro příště zvolíme jiný způsob, jak se dostat nahoru. Po výstupu z lanovky se před námi otevře úžasný pohled. Postupně vše prozkoumáváme a mlčky pozorujeme střechy domků v údolí. Vydáváme se k menší vyhlídce a tam si na chvilku sedáme, abychom mohli několik desítek minut jen koukat na všechny ty mini postavičky v dálce, jak se jako mravenečci potulují po hřebenech nádherné Secedy. Ještě jsme ani neodešli a já vím, že se sem musíme někdy vrátit. Je to jedno z těch míst, které vám zkrátka vezme dech.

Nakonec se vydáváme po vyšlapané cestičce směrem k nejvyššímu vrcholku Secedy, chvilku si sedneme do trávy a čas se snad na pár okamžiků zastaví, dojdeme k nejvyššímu bodu, kam smí lidé bez horolezeckého vybavení a natáčíme ještě pár záběrů dronem. Při cestě zpátky se ještě zastavíme u výběhu, kde se pasou kravičky, které jsou podle mě ty nejšťastnější na světě, protože na tomhle místě, kdo by nebyl. Zpátky k autu jsme se rozhodli jít pěšky, cesta trvá poměrně dlouho, ale dá se to zvládnout. Párkrát jsme potkali nádrž s vodou, kde jsme doplnili zásoby a cestu dolů si zkracujeme vyprávěním příběhů. Večer se přesouváme na parkoviště nedaleko Val di Funes a další den se chceme jít podívat na ten slavný kostelík uprostřed ničeho. Vlastně aspoň jsem čekala, že bude uprostřed ničeho. Myslela jsem si, že půjdeme dlouhou túru a nakonec někde uprostřed lesa najdeme kostel. To jak to je ve skutečnosti Vám už ale nikdo z těch instagramerů nepoví… Kostel je kousek od silnice, úplně v pohodě na něj uvidíte z parkoviště a navíc je všude kolem desítka fotografů, kteří čekají na východ/západ slunce, aby vyfotili co nejlepší fotku. Když jsme sem dorazili, bylo trochu deštivo a pochmurno, takže jsme zůstali v autě a dali si hodinku spánku.

Během toho, co jsme byli uvěznění v autě a kapky deště ještě pořád neúprosně bubnovaly do střechy jsme zjistili, že se tudy dá dojít ke Geisler Alm – chatě, která je přímo pod Secedou, pasou se tu kravičky a je tady přírodní kino – shluk laviček a sedaček, ze kterých můžete nádhernou Secedu pozorovat. Ve chvíli, kdy jsme si naplánovali cestu se nad námi déšť smiloval a předpověď se umoudřila. Vyrážíme tedy k chatičce a přestože je pořád trochu chladno, jednu výhodu to má. Nikde není ani človíčka. Jsme tu úplně sami, v dálce slyšíme jen cinkání zvonečků a prozkoumáváme okolí zdánlivě opuštěné chatky. Po chvilce k nám zevnitř přijde milá paní a s omluvným pohledem nám řekne, že dneska nevaří. Nabídne nám, že může připravit štrúdl. Ani jsme původně neplánovali jíst, ale štrúdl, štrúdl ten se neodmítá. Po pár minutách už sedíme u stolu s výhledem na výběh kraviček krémové a stříbrné barvy a pochutnáváme si na tom nejlahodnějším dezertu s čerstvým ovocem a vanilkovým přelivem. Po svačince pokračujeme dál v cestě a jdeme se podívat ještě blíž k Secedě. Stezka vede přes výběh a tak se na chvíli zastavujeme a snažíme se přilákat pozornost maličkého telátka. Po chvíli ke mě opravdu  přijde a dokonce se nechá pohladit a potom se spokojeně pase dál, já mám v tu chvíli slzy v očích. Úžasný pocit.

Naše další kroky směřují zpátky ke kostelíku a protože se den pomalu chýlí ke konci, začínají se tu hromadit turisté a fotografové. Chvilku pozorujeme jak mraky postupně zahalují skalnatý výběžek nad kostelem a pak už s úsměvem na rtech pokračujeme do města Brixen. Už dávno jsme na cestách autem vychytali to, že se vždycky večer jedeme vykoupat do nejbližšího bazénu nebo aquaparku a v rámci toho zregenerujeme a dáme si sprchu, ale dnes večer je to tak trochu víc speciální. Mají otevřený jen venkovní vyhřívaný bazén a tak přebíháme po studené kamenné dlažbě a snažíme se co nejrychleji ponořit do horké vody, po chvilce se podívám nad sebe a vidím nad námi oblohu plnou hvězd. Na nebi není jediný mráček a všude kolem je tak zvláštní klid a ticho. Co víc by si člověk mohl přát. V dálce se za svitu měsíce objevují obrysy vrcholků a nám v tu chvíli nic nechybí. Chladnější ovzduší v kombinaci s horkou vodou a masážními tryskami je skvělá regenerace po všech výletech a výšlapech. V bazénu takhle relaxujeme asi hodinu, pak přeběhneme zpátky, dáme si rychlou sprchu a jdeme zpátky k autu. V Brixenu není moc možností na přespání a tak se rozhodneme zůstat na parkovišti u bazénu, kde v tu chvíli parkují i další auta a karavany, potajmu si připravíme večeři a pak už vyhřátí a unavení padneme do spacáku a usínáme. Ráno se jdeme projít do malebného městečka a po cestě se stavujeme v pekárně pro kafíčko a snídani.

 Poslední den našeho výletu je ve znamení lehčích přeháněk, ale ani to nás neodradí od toho, abychom si to dneska užili. Vyrážíme k jezeru Lago di Braies. Jedno z nejznámějších jezer v Dolomitech mě překvapuje svojí snadnou dostupností. Já nějak nevím, ale mám radši, když si ten zážitek musím vydobýt a není přístupný jen tak každému. K jezeru se dá dojet autem, stačí pár kroků a jsme na místě. Je tady díky tomu obrovské množství lidí, co chtějí ulovit tu nejlepší fotku. My se chceme vyhnout tlačenici a vydáváme se jezero obejít kolem dokola. Krásně průzračná hladina hraje všemi odstíny modré a zelené. Jakmile dojdeme zpátky k chatce s molem, začnou na hladinu jezera dopadat první kapky deště a tak se dav lidí rozuteče a zůstane jen pár odvážlivců, včetně nás. Po chvilce přeháňka ustane a tak i my máme možnost pořídit pár fotek.

Lago di Braies je bezpochyby nádherné, ale celou cestu se s Tomem bavíme o tom, jak bychom k němu chtěli dojít po delší túře a vědět, že jsme si ten pohled něčím zasloužili. To ještě netušíme jaká cesta nás čeká k jezeru Lago di Sorapis. Déšť rozmáčel vyšlapané cestičty a ze zpevněné pešiny se stalo kluzké bahno. Potůčky a menší vodopády, skrz které vede cesta se rozbouřily a tak nám výšlap ještě víc znesnadňují. Trvá nám asi dvě hodiny, než se před námi konečně otevře pohled na mléčně modrou hladinu Lago di Sorapis a hned víme, že to všechno za to stálo. Jezero je nádherné a nikde není ani človíčka. Kocháme se pohledem na modromodrou hladinu a užíváme si ten klid, který kolem jezera panuje.

A najednou je to tady, po více než čtrnácti dnech plných zážitků a nejistoty v tom, kde si večer usteleme a na jaké místo pojedeme se chystáme domů. Je to zvláštní pocit, ale už se nemůžu dočkat toho, až se sem zase vrátíme a zažijeme další dobrodružství. Cestování autem nám dalo neuvěřitelnou volnost, připomnělo nám, že to největší štěstí nenajdeme v hotelech a luxusních snídaních, ale v zážitcích. Protože sledovat západ slunce z kufru auta a možnost každý den se podívat do dalšího vysněného místa je k nezaplacení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *