Zápisky z cest II. – Slovinsko, Itálie

  Nemůžu uvěřit, že přejíždíme hranice Rakouska a v úžasu sledujeme další velikány. Slunce nás celou cestu doprovází a dodává nám další a další příval energie. S úsměvem na rtech pokračujeme v našem dobrodružství, vítr si dál pohrává s jednotlivými pramínky mých vlasů a čerstvý vzduch mě s každým nádechem přiměje uvědomit si, jak moc jsem za tyhle chvilky vděčná.

  Přijíždíme do městečka, ze kterého se pomalu začínají vytrácet barvy, všechny obrysy jsou zkreslené zažloutlým pouličním osvětlením a v ulicích se sem tam prochází partičky lidí. Natěšené a vzrušené nočním životem, který jim tohle místo dnes večer nabídne, uhání neznámo kam. Někde mezi karavany a ostatními auty se snažíme najít bezpečné útočiště. Z místa, kde dnes večer přečkáme noc, nejsem moc nadšená. Parkoviště je hned vedle hlavní silnice, jeho povrch se pod kapkami deště proměnil v kluzké bahno a hluk z nedaleké restaurace nás pravděpodobně bude v noci rušit. Teď už je ale pozdě na to vydat se jinam. Podle aplikace to navíc vypadá, že ani nemáme moc na výběr. Do automatu na lístky se chystáme hodit pár eur, ale nefunguje, aplikace nás upozorňuje, že okolo osmé ráno sem chodí kontroly, takže budeme brzy ráno vstávat, abychom z parkoviště včas stihli odjet a neměli kvůli přespání nějaké potíže. Jakmile si připravíme spaní, jdeme se ještě rozhlédnout po okolí. Za tmy se procházíme, vítr si pohrává s hladinou vody a vlnky naráží do mola. Snažíme se v té černočerné tmě najít obrys kostela, který leží uprostřed jezera, ale o jeho přítomnosti nás přesvědčí až to, když se rozezní jeho zvony. Možná teď už tušíte, kde jsme.Rozhodli jsme se, že další zastávkou bude Slovinsko. Byli jsme celkem blízko, takže by byla škoda se sem nezajet podívat. Dnešní noc tedy strávíme u Bledského jezera. Pomalu se vracíme k autu a po tmě ještě sníme několik mléčných houstiček, ve spěchu si před autem přelouskneme zuby a chystáme se ke spánku. Chvilku si ještě povídáme o děsivosti tohohle místa, ale jakmile se zavrtáme do spacáku, únava z cesty nás téměř okamžitě donutí usnout.

Bledské jezero

Při rozbřesku je tohle místo jako vyměněné, všichni ti děsiví chlápci z karavanů už jsou pryč a když přejdeme silnici, téměř nás oslepí paprsky vycházejícího sluníčka. Rukou si udělám provizorní kšilt a konečně ho vidím v celé jeho kráse. Je o tolik krásnější než jsem si kdy představovala. Kostelík uprostřed jezera. Koho by to kdy napadlo. Okouzlení naším výhledem pokračujeme směrem k molu. Okolní svět se pomalu probouzí, cvrlikání ptáků přeruší kostelní zvony a já si nedovedu představit hezčí přivítání. Snídáme na tribuně před jezerem a pozorujeme první nadšené běžce a jogínky, které doslova vítají slunce na mole. O chvilku později přijede na kole starší paní, svlékne si svrchní vrstvy a skočí do průzračného jezera, aby si zaplavala, a my si představujeme, že tohle dělá každý každičký den, aby se udržela zdravá a vitální.

Bledské jezero

  Ještě před pár hodinami jsem měla z tohohle místa zvláštní pocit a trochu strach, ale všechno vyprchalo jako mávnutím kouzelného proutku během pár vteřin. Po snídani už ale opravdu musíme z parkoviště odjet, takže hledáme v okolí místo, kde bychom mohli nechat auto. Jakmile najdeme parkování nedaleko vlakového nádraží, zjišťujeme, že jsme si s naším přespáváním v autě dělali asi moc velkou hlavu. Hned vedle nás totiž parkují Češi. Malé bílé autíčko, ve kterém nás hned na první pohled zaujmou neumyté kastrůlky na palubce, boty pod autem a skrz neztmavená skla by těm dvěma spáčům člověk dokázal snad i spočítat zuby. Mladý pár, zhruba v našem věku. Chvilku máme nutkání počkat, až se vzbudí a říct jim jak je super mít zatmavená okna, ale výlet nepočká.

  První plán byl po vzoru té staré paní skočit do jezera a zkusit vodu, ale i když byla voda průzračná a celkem teplá, nakonec jsem se k tomu neodvážila. Nejsem moc velký otužilec a navíc bych při seskoku ve vodě nestačila, takže jsem seděla na mole, máčela si nožky a pozorovala rybky, zatímco Tom plaval. Jakmile z nás sluníčko osušilo poslední kapičky vody, vypravili jsme se na výlet po okolí. Část Bledského jezera lemuje dřevěná lávka, ze které je úžasný výhled na jezero a kostel. Samým zakoukáním jsem se několikrát málem nedobrovolně ocitla ve vodě.

Bledské jezero

  Vzpomněla jsem si, že mám mobilu už delší dobu uloženou fotku pořízenou odněkud z vyhlídky s výhledem na jezero a tak pátráme po tom, kde by asi tak mohla být. Netrvá to dlouho a už si to štrádujeme po nezpevněné kamenité cestičce nahoru k ní. Jít tenhle hike v pantoflích rozhodně nebyl nejlepší nápad, ale zvládli jsme to i tak. Máme štěstí, že na vrcholku je jen jeden starší pár, který si vycvakne zrcadlovkou ještě pár fotek a nechává tohle místo jen a jen nám. Sedám si na dřevěnou lavičku, rozpouštím cop a sluníčko mi zlehka dokresluje pihy na tvářích. Po chvilce si všimnu, že mezitím, co se kochám tím krásným výhledem, dělá mi Tom pár fotek na památku. Tahle chvilka, kdy jsme tu sami je kouzelná. Sedíme a užíváme si sluníčko. Momenty jako tyhle mě vždycky donutí si uvědomit, že to že jsme jako malé se ségrama necestovaly, není vůbec žádná tragédie, protože si o to víc vážím možností, které máme teď. Moje myšlenky na dětství vyruší zvuky praskajících větviček odněkud z lesní cesty a hlasy nově příchozích. Během chvilky vrcholek pokoří další lidé. Ještě se pár minut rozhlížíme po okolí a s úsměvem na rtech jdeme zpátky k jezeru. Věřím, že na tomhle magickém místě nejsme naposledy. 

  S přívalem turistů se otevřelo pár stánků podél hlavní silnice a tak si na osvěžení kupujeme výbornou malinovo-mangovou zmrzku a je to jedna z nejlepších, co jsem kdy měla. Odpoledne nás ještě zláká myšlenka na to se v jezeře vykoupat, ale sotva smočíme nohy, sluníčko se schová za mraky a zesilující vítr hlásí přicházející bouřku. Stejně jako ostatní lidé na pláži si vmžiku balíme věci z lehátek a protože je předpověď na následující dny vcelku nepříznivá, rozhodneme se před deštěm uprchnout za dalším dobrodružstvím. Další zastávka bude s největší pravděpodobností u moře a tak se nám v břiše probouzí zase ti motýlci toužící po poznání nového místa, natěšení a zároveň nervózní z toho, co bude dál. 

  Cestu si zkracujeme poslechem rádia a po chvíli už celkem ovládáme i refrény těchhle divokých italských písní, ačkoliv Italové by nám nejspíš nerozuměli ani slovo. Tančíme, zpíváme a naštěstí máme ještě zásoby dobrot, tudíž se nám čas příjezdu na navigaci docela rychle blíží. Už po cestě mě překvapí spousta zpustošených a zanedbaných italských domečků a tak jsem ráda, že bydlíme v autě a máme svoje útočiště. Přijíždíme do letoviska Lido di Jesolo, které se pyšní jednou z nejoblíbenějších italských pláží. Zaparkujeme nedaleko pláže a jdeme se porozhlédnout po okolí. Dešťové přeháňky nás nejspíš pronásledovaly až sem, protože se po chvíli zvedne silný vítr a na pláži po cestě k rozbouřenému moři nepotkáme ani človíčka. V tmavém písku na mě sem tam vykoukne bílá mušlička a ve vzduchu je cítit slaná voda. Mraky se zbarvují do tmavě modrých a šedých odstínů a vítr nabírá na síle, já ale i tak běhám bosa v kraťáskách a svetru po břehu, sbírám mušle a na tváři mám úsměv od ucha k uchu. Ani počasí tomuhle místu nesebralo kouzlo.

  Vzhledem k tomu, že většina Italů připomíná mafiány z filmů, rozhodneme se, že pro jistotu strávíme dnešní noc v kempu a tak se ho už skoro za tmy snažíme najít podle navigace. Vítr pořád nabírá na síle a tak po registraci spěcháme k našemu parkovacímu místu, rychle připravujeme spaní a utíkáme se osprchovat, než přijde bouřka. Naproti sprchám je malá kuchyňka, tak si ještě mezitím vaříme rychlou večeři. Jakmile jsme zpátky u auta osprchovaní, najedení a připravení na spánek, začínají na střechu dopadat první kapky deště. Rychle skočit do auta, schovat pantofle, bouřka začíná. Vítr lomcuje se stromy kolem nás a déšť bubnuje do střechy auta, Tom pomalu usíná a já koukám ven z okna a sleduju všechny ty blesky a stejnou rychlostí jako se kutálí dešťové kapky po skle okénka, začnou se hrnout slzy mě po tvářích. „Buď silná“, opakuju si pořád dokola, ale i tak Toma po chvilce vzbudí moje vzlykání a tak mě k sobě pevně přitiskne. Nemůžu to zastavit. Tak moc to bolí. „Chybí mi“ špitnu, mezitím co se snažím popadnout dech. „Já vím“, přitiskne se ke mně ještě víc. Člověk se neustále snaží něčím zaměstnat, aby si pořád dokola nepřehrával všechny ty myšlenky, ale pak stejně přijde chvíle, kdy všechny ty slzy prostě musí ven a tohle je přesně ona. Chvíle, kdy si uvědomím, že se to všechno fakt stalo a že tu táta s námi prostě už není. Že už ho uvidím jen ve svých snech a vzpomínkách. Nakonec někde mezi dalším přívalem slz a bubnujícími kapkami deště konečně usínám.

   Další den nás ze spacáku vytáhne vycházející sluníčko, balíme věci a vydáváme se na místo, kam se chceme podívat už dlouho. Tenhle způsob cestování je tak super, můžete se ze dne na den rozhodnout, že pojedete dál. Můžete se vyhnout místům, kde není zrovna super počasí a vlastně ani nevíte, kde budete další noc usínat. Po cestě do nového kempu si ještě jedeme nakoupit zásoby jídla a po chvilce se už domlouváme s mladou slečnou na recepci ohledně parkovacího místa. Tenhle kemp je tak trochu punk, rozhodně ne nic pro rodiny s dětmi. Přímo naproti nám je pár pochybných týpků a tak doufáme, že v noci bude klídek. K obědu si vaříme těstoviny s pestem a vajíčkem a je to taková dobrota, že máme během chvilky prázdné talíře. Cesta z kempu nám trvá okolo patnácti minut autobusem a já během té doby koukám na nejrůznější fotky a už se začínám těšit a představovat si, jaké to tam asi bude. Podle fotek to totiž vypadá jako super romantické místo a navíc kdo by přece nemiloval italské Benátky. Moje natěšení ale opadne hned, jakmile přejdeme první můstek, máme totiž docela nepříjemnou zkušenost s neodbytným pouličním prodejcem a tak jsem z toho trochu nesvá, ale chci Benátkám dát šanci si první dojem napravit. Nenecháme si přece ničím zkazit náladu. Po čase zjišťujeme, že těch neodbytných prodejců je tu na každém rohu snad milion a tak jsme z toho zklamaní, pořád se okolo nás někdo motá, mluví na nás a zkouší nám něco dávat do rukou a tak si instinktivně hlídám kabelku a ztrácím ten pocit důvěry, který ve mně zůstal po návštěvě přívětivého Rakouska. Tady jsou úplně jiní lidé, neupřímní, útoční a chtějí na turistech co nejvíc vydělat. Žijí z toho, že je navštíví nejspíš jen jednou, takže vlastně to jídlo v restauraci ani nemusí chutnat zase tak dobře. Jsme z toho rozčarovaní. Celému městečku to sebralo takové to kouzlo. Proplétání mezi uličkami a hledání cesty bylo fajn, docela jsme se u toho nasmáli. Dokonce bych Benátkám i odpustila to, že tu není zrovna čisto, ale co se týká servisu v restauraci, kde jsme byli a jídla tak jsem byla zklamaná. Pizza nebyla vůbec dobrá, obsluha byla milá, ale nebylo z toho cítit nic přátelského. Bylo to ve stylu, nahodím na tebe úsměv, abys tady nechal co nejvíc peněz a až budeš odcházet, nejspíš budeš mít v zádech můj prostředníček, protože je mi vlastně úplně jedno jestli Ti chutnalo a jestli sem ještě někdy přijdeš. Denně tudy prochází stovky turistů. Tenhle přístup by asi nepotěšil nikoho, ale možná jsme měli prostě jen špatnou zkušenost. Náladu jsme si spravili pár dobrotami a vydali jsme se zpátky na autobus s tím, že do Benátek už nejspíš znova nepojedeme, přitom by stačilo tak málo a mohlo by tu být všechno úplně jinak.

Benátky
Benátky

  Na zastávce se s námi dává do řeči Matthew. Kluk z Kalifornie, který sám cestuje vlakem po celé Evropě. Každý den je v jiném městě, v jiné zemi. Dokonce byl i v Praze a zamiloval si u nás pivo a kebab. Vysvětlujeme mu, že kebab není zrovna typicky české jídlo, i když ho u nás najde na každém rohu. Matthew bydlí ve stejném kempu jako my a tak se ještě dlouho bavíme o tom, co kdo z nás dělá a které země jsme už navštívili. Získáváme tak nové přátelství s klukem, který studuje a žije v Americe a domlouváme se, že se jednou zase někde potkáme. Tohle na cestování miluju. Potkávání nových lidí a vyprávění životních příběhů. Přestože jsme měli v kempu zaplacené dvě noci, rozhodneme se odjet hned další den ráno. Benátky nás znova nelákají, takže jsme vymysleli náhradní plán a tak nějak věříme, že tentokrát nebudeme zklamaní. Ještě pořád neházíme Italy do jednoho pytle a vyrážíme do dalšího známého městečka.

Verona


  Verona 
nás už na první pohled okouzlila. Je až k neuvěření, že tahle města jsou od sebe kousek a jsou tak moc odlišná. Procházíme uličkami a s úžasem sledujeme nádherné barevné domečky s různobarevnými okenicemi. Na náměstí mě zaujme cukrárna se zmrzlinou a makronkami. Jedno se těm Italům musí nechat… zmrzky mají vážné skvělé. Kromě útulných restaurací a kouzelných obchůdků všude potkáváme krásná retro autíčka a skútry a mě se hned vybaví film dopisy pro Julii.

Ještě než ale navštívíme ten pověstný balkónek v domě, kde Julie údajně žila, vydáváme se přes řeku k vyhlídce Castel San Pietro. Společně s dalšími partičkami turistů vyšlápneme několik desítek schodů a okouzleně pozorujeme celé město z výšky, jako kdyby to byl jen model. 

Verona
Verona
Verona
Verona
Verona
Verona
Verona

  Cestou zpátky do centra hledám ve všech těch maličkých obchůdcích magnetku. Na každém místě, kde si to zamilujeme, si totiž kupujeme jeden specifický druh a věříme, že ji najdeme jen tam, kde to stojí opravdu za to. Doma na ledničce nám už visí magnetky z Vídně, Balatonu a Barcelony, tam jsem magnetku našla až na poslední chvíli na letišti. Verona by si zasloužila být mezi nimi, protože si nás okamžitě získala a je to jedno z těch míst, kam se určitě jednou musíme vrátit. Magnetek je tu spousta, ale nikde ta naše a tak kupujeme jinou, abychom měli alespoň nějakou památku na tohle místo. Rozhodneme se, že když je to tu tak fajn a lidé jsou milí, dáme ještě jednu šanci i italské pizze. Venku je nádherně a tak si bereme pizzu s sebou a i s krabicí, ze které se line slibná vůně najdeme útočiště na schodech jedné z budov na náměstí Osteria Sottocosta. Tak tahle pizza už chutná o moc líp, než ta co jsme měli v Benátkách. Verona je prostě skvělá. Někde mezi pohledy na kostel a několikátým soustem pizzy si najednou všimnu, že naproti přes silnici je ve stánku přímo naproti nám NAŠE MAGNETKA! Já, která vždycky sotva vidím na cestu jsem jí našla na takovou dálku. Neuvěřitelný! Rychle do sebe nasoukáme poslední kousky pizzy a jdeme si pro ní. Ve stánku koupím ještě těstoviny a další drobnosti a pak už jen stojíme uprostřed náměstí, objímáme se a já držím v ruce tu maličkou magnetku. Už jsem ani nedoufala, že bychom jí mohli najít.

Verona

  Naše další kroky směřují k balkónku v Juliet’s House, překvapuje mě, že se vstup k němu nachází na hlavní turistické třídě plné obchodů. Představovala jsem si, že okolí bude víc historické. Málem bychom si ani nevšimli, že procházíme kolem průchodu, který k balkonku vede. V něm jsou na zdech tisíce dopisů a vzkazů, přesně jako ve filmu a někdy jsou lidé dost kreativní a vzkazy napíší třeba i na náplasti nebo cokoliv najdou v batohu. Všichni s úžasem sledují dopisy a ten pověstný balkón. Vzduchem se rozléhá jen špitání o tom, jak kouzelné tohle místo je.

Verona

  Jediné, z čeho jsem trochu zklamaná je nával turistů, ale věřím tomu, že se dá vychytat doba, kdy jich tu není tolik. Balkonek se mi zdá celkem maličkatý, ale možná proto to všechno tady má svoje kouzlo.V obchůdku s upomínkovými předměty ještě kupujeme dárek přátelům k narození miminka, které přišlo na svět dnes ráno a potom se rozhodneme, že utečeme od všech lidí a prozkoumáme další historickou část města. Procházíme se městem jako kdybychom to tu znali roky, řeka je lemovaná chodníkem a my se po něm ruku v ruce vydáváme k mostu Castevecchio bridge, kde pozorujeme zapadající sluníčko, aniž bychom věděli, kde dneska večer strávíme noc. Cestou zpátky se ještě zastavujeme u pomníku Arco dei Gavi a najednou si všimneme, že Verona má svoje sdílená kola. Tak teď už si nás získala totálně.Využívat při poznávání města sdílená kola naprosto milujeme a to je o důvod víc, proč sem musíme jet znova. Posílám vzdušný polibek Veroně a jdeme pomalu k autu.

Verona
Verona
Verona bike

   Za tmy přijíždíme k jezeru Lago di garda, dnešní noc strávíme u něj. Ještě předtím než si usteleme se ale ještě jdeme podívat na molo a chvilku jen posloucháme jak si vítr nesměle pohrává s hladinou vody. Další den ráno se vydáváme do městečka Sirmione, které leží na výběžku v jižní části jezera. Překvapilo mě, jak velké Gardské jezero je. Cesta k Jamaica beach nám zabrala okolo půl hodinky a vyplatilo se to. Obloha je bez mráčku, voda krásné čistá a průzračná a v tůňkách prohřátá sluníčkem, takže je super, že když je nám teplo, jdeme se zchladit do větší hloubky a potom zase prohřát do menší tůňky. Jediné s čím trochu bojujeme je to, že kameny na pláži jsou pokryté řasami a tak to při sestupu do vody celkem klouže, ale když zrovna nesjíždíte nohou do obří díry je to celkem i sranda. Celý dnešní den věnujeme odpočinku, opalujeme se, koupeme a užíváme si sluníčko. Cestou k autu se ještě stavujeme na jiné pláži, abychom si dali sprchu a jakmile mi vlasy trochu proschnou, dostanu od Toma ozdobu v podobě oranžového kvítku. Ve městě si ještě kupujeme obří zmrzku, která je větší než moje hlava a máme co dělat, abychom jí po té pizze co jsme měli před chvilkou celou snědli. Vracíme se k místu, kde jsme přespali včera a další den vyrážíme do severní části jezera, kde je mnohem větší zima, vlny a nejvíc tady frčí windsurfing. Chvíli pozorujeme jak surfaři zápasí s větrem a pak se rozhodneme vyrazit dál.

  Plní dojmů opouštíme tohle místo a věříme, že se sluníčko sbalí a vyrazí do hor s námi!

Lago di Garda
Lago di Garda
Lago di Garda
Lago di Garda
Lago di Garda
Lago di Garda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *