Pomalé jaro

Dnešní doba je hodně orientovaná na cíle, efektivitu a produktivitu. To nás vede k narušení vnímání přirozeného cyklu přírody i nás samotných. V ruchu města se v jednu chvíli píše tisíce příběhů. Snaha dosahovat vytoužených cílů a výsledků nám často nedovoluje zastavit se a chvilku jen naslouchat přírodě a sobě. Celý svět pulzuje. Máme pocit, že ostatním nestačíme a jakmile dokončíme jeden úkol, čeká nás pět dalších. I já sama dřív měla potřebu všechno ve svém životě do podrobna analyzovat a organizovat, dokud se nestalo pár věcí, díky kterým jsem si uvědomila jak proměnlivý život je a že bychom si měli vážit chvil, kdy prostě jen žijeme.

Sepsala jsem tenhle článek jako malou připomínku toho, co podle mě velká většina z nás jako dítě zažila a milovala. Zkusme se na chvíli vrátit k aktivitám, které nám připomenou, jak skvělý pocit je nebýt pořád online, nemít telefon po ruce, nehnat se za výsledky, ale užít si přítomný moment vědomě. Tady a teď.

Jaro

Vzpomenete si na to jak voní jaro? Jak jste v dětství tiše objevovali první sněženky a nedovolili si žádnou z nich utrhnout protože pro vás byly symbolem konce chladné zimy a příchodu teplejšího ročního období? Jaro se nese ve znamení rozkvětu, objevování nové energie a sbírání síly z prvních slunečních paprsků. Příroda se po dlouhé zimě probouzí zpátky k životu a přestože v posledních dnech díky tomu cítím velkou vlnu inspirace, chtěla jsem se v letošním roce pojmout jaro trochu jinak. Už dlouhou dobu přemýšlím nad tím, jak skvělé je vracet se k aktivitám, které moje mladší já milovalo. Jako vesnické dítě jsem trávila většinu času běháním venku, lezením po stromech, poznáváním a obdivováním přírody a kouzla každého ročního období. Teprve teď si ale plně uvědomuju jakou hodnotu pro mě příroda má. Podle mě je naším největším bohatstvím.

Táboráky

Jednou z aktivit, které jsem milovala tehdy a miluju i teď, jsou táboráky. Pamatuju si to jako včera. Každý víkend se u nás na vsi dělaly vesnické sedánky. Několik rodin se sešlo uprostřed návsi, našťípaly se třísky, posbíraly větvičky a všichni si přinesli svoje buřty a pečivo. Tenkrát ještě moc nefrčelo koukání na televizi a pravidelné sledování seriálů. Gril neměl doma téměř nikdo.

Vzduchem se nesla první vlna kouře ze zapálených novin a třísky praskaly pod slabými oranžovými plameny. Slunce se pomalu uchylovalo ke spánku a jeho stráž střídal magický měsíc. Pamatuju si, jak statečně zářil v doprovodu milionu hvězd. Jedna za druhou se postupně objevovaly na sytě modré obloze. Pokaždé jsme se dohadovali, kdo jako první spatří na nebi velký vůz. Praskající táborák a zlatavá poletující smítka ve vzduchu. Oblečení uzené od kouře a dětský smích, který se rozléhal v tiché noci.

Dospěláci si povídali o tom, co je v jejich životě nového a já spolu s dalšími dětmi jezdila kolem návsi na kole. V ruce každý z nás svíral čerstvě opečený chleba s připálenou kůrkou. To byla naše tradice předtím, než se dopečou buřty.

Na tyhle večery mám snad ty nejhezčí vzpomínky.

Pohyb venku

Lézt po stromech bych si teď nejspíš už netroufla, ráda ale vzpomínám na to, jak jsem milovala být celý den venku. Chvilku kolo, pak hraní na babu, hned na to výprava do lesa a nakonec večerní honba za světluškami. Jako malá jsem byla v pohybu neustále. Domů jsem chodila za tmy a úplně vyřízená. Dnes už vyhledávám spíš klidnější aktivity, jako je běh nebo jóga. Každý den se ale snažím být venku alespoň na chvilku a jednotlivé aktivity střídám. Od chvíle, kdy jsem vyzkoušela jógu při východu slunce, na trávě mokré od rosy, nemyslím v souvislosti s jógou na nic jiného.

Zahrada

Jaro se nese v duchu příprav na sezónu ovoce a zeleniny. Sázení semínek a rostlinek je jednou z nejvíc uklidňujících a zároveň fascinujících aktivit. Jenom myšlenka na to, že se z malého semínka dá vypěstovat zelenina mi přijde neuvěřitelná.

Zvykli jsme si, že ovoce a zelenina je dostupná v obchodě prakticky pořád. Díky dovozu máme tenhle luxus, který ale rozhodně není zadarmo. Jako malá jsem zbožňovala naší obrovskou zahradu, o kterou se starala naše babička. Od rána až do večera okopávala záhonky, sázela rostlinky a zastřihávala větvičky. Oddělená část plná květin mě neustále nutila vytvářet si v hlavě nejrůznější příběhy a pohádky. Zeleninová část byla ale nejlepší. Hned jakmile jsem si nasbírala plné tričko lusků, zamířila jsem k záhonku s jahodama a nacpala si plnou hrst do pusy. Pamatuju jak nám babička vždycky vytáhla mrkve rovnou ze záhonu a omyla hlínu v sudu s děšťovou vodou. Svačiny do školy v létě vždycky doplnila sytě červená paprika z foliovníku, která se s těmi z obchodů nedala vůbec porovnávat. Dodneška si dokážu vybavit její chuť a vůni.

Co tím vším chci říct je, že někdy je skvělý vyzkoušet si něco vypěstovat na vlastní kůži. Připomenout si hodnotu přírody a bohatství, které s námi sdílí. A pokud nemáte zrovna teď kde pěstovat zeleninu. Začněte nejprve s bylinkami v okně, zkuste si ze semínka vypěstovat vlastní bazalku, kopr nebo třeba mátu. Pokud nejste zrovna na farmaření a rýpání v hlíně, zkuste někdy vyrazit alespoň na samosběry ovoce. Už jen pocit, že pro tu lahodnou chuť jahod musíte vynaložit nějaké úsilí vám pomůže si uvědomit jak silná příroda je a jak skvělé je moct si plody sám natrhat.

Renovace starého nábytku

Loni v létě Tom přivezl od jedné paní starý zahradní nábytek, který chtěla vyhodit. Oba jsme se nadchli a řekli si, že ho opravíme a zrenovujeme. Z nábytku jsme si pro začátek vybrali oprýskanou lavici. Celou jsme ji zbrousili, koupili bílou barvu a vdechli jí nový život. Od té doby pořád myslím na to, že bychom tohle měli dělat častěji, protože právě proto, že do něčeho vložíte větší úsilí si dané věci mnohem víc vážíte. Navíc není tohle tak trochu kouzelný?Zkuste příště místo obchoďáku zabrousit do bazaru, nebo na bleší trh. Třeba objevíte poklad, který pro vás bude mít mnohem větší hodnotu.

Já si doteď při natírání vždycky vybavím taťkovu dílnu, kde byly tisíce nejrůznějších šroubováků, šroubků, nářadí a plechovek s barvami. Vždycky mi dal něco nefunkčního, abych to rozebrala do šroubků a já se pak celá od šmíru vracela domů plná radosti. Milovala jsem to.

Kolo

Jednou z mých nejoblíbenějších venkovních aktivit je jízda na kole. Už jako malá jsem zbožňovala naše lesy. Vždycky jsme vyjeli do lesů nad naší vesnicí a vyšlápli menší kopečky, abychom pak mohli celý kopec sjet na jeden zátah a téměř bez brždění. Těmhle adrenalinům se teď už trochu vyhýbám, ale kolo stále miluju. Vítr ve vlasech, volnost ve spojení s pohybem a časem pro sebe. Kolo je podle mě ideální volba pro víkendovou aktivitu, ale i pro cestu do práce nebo obchodu.

Pomalé jaro

Jsem si jistá, že si i vy při vzpomínce na dětství vybavíte hned několik aktivit, které jste dřív milovali a teď na ně nemáte čas. Nebojte se zpomalit a užít si jaro v celé jeho kráse. Věnujte se sobě a rodině. Svět vám neuteče.

Možná si uvědomíte, že sice máte vše co jste kdy chtěli, ale nemáte v životě tu dětskou radost a bezstarostnost jako kdysi a nemít ji by podlě mě byla škoda.

Kniha: Kavárna v Kodani

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *